Výstava je realizována za podpory statutárního města Ostravy a je součástí projektu Dny proti chudobě Ostrava 2016
Zavítejte na unikátní výstavu Domov (bez) domova
Hromady odpadků, sychravo, zápach, plíseň, žádná elektřina, vodovod, ani záchod. I tak může vypadat reálné bydlení těch, kteří o svou „klasickou“ střechu nad hlavou přišli. Seznamte se díky dokumentárním fotografiím Jindřicha Štreita s domovem bezdomovců a zavítejte na unikátní výstavu Domov (bez) domova.
Fotografie vznikaly v terénu, v zimě roku 2015 a to ve městech, resp. v okolí některých měst, kde působí Armáda spásy – Opava, Ostrava, Přerov, Brno a Šumperk.
Člověk a fotograf Jindřich Štreit vstoupil ve svém posledním, zatím stále ještě probíhajícím fotografickém projektu do složitého, kontroverzního světa lidí bez domova. Našich spoluobčanů žijících na okraji a často za okrajem společnosti se týká řada aktuálních výzkumů, podpůrných projektů, odborných knih, ale současně také nespočet kolektivně sdílených mýtů. Hluboká vizuální esej zasvěceného člověka, který by intenzivně a systematicky mapoval bezdomovectví v České republice, je však stále vzácností. Z pohledu fotografa patří lidé bez domova a jejich sociální portréty mezi „přitažlivá témata“, která však tvůrci v procesu dokumentace přinášejí řadu úskalí. Fotograf se často nevědomě ocitá ve stejné situaci jako cizinec, turista, který navštíví kulturně odlišné prostředí – během několika hodin si utvoří názor, který pak veřejnosti prezentuje jako vhled do daného problému. A právě dlouhodobý projekt Jindřicha Štreita s názvem Kde domov můj? může tuto situaci zásadně změnit. Autor se ponořil do světa bezdomovců bez předsudků a s pokorou, kterou si vybudoval v předchozích fotograficko-sociálních projektech týkajících se mimo jiné drogově závislých, handicapovaných, nevidomých nebo starých lidí. Jindřich Štreit se ve svém novém cyklu nesnaží analyzovat příčiny bezdomovectví, „pouze“ přináší zasvěcenou, vizuálně silnou zprávu ze světa, do kterého se neodvažujeme dobrovolně vstoupit ani v myšlenkách.
Většina občanů evropského kulturního okruhu žije v jistotě, že zítra nebude muset opustit zabydlené místo a že se nestane nedobrovolnými nomády. V dnešním rozkolísaném a nespojitém světě nabývají pojmy domov, zakotvení, identita své původní hodnoty a stávají se důležitým tématem pro jednotlivce i celou společnost. Domov jako azyl pro tělo i duši, fragment stěny bytu jako intimní galerie pro zavěšení obrázku s důvěrným tématem, stůl pro odložení sklenice nebo knihy, postel – to vše tvoří střípky zdánlivě samozřejmých věcí, které vytvářejí zázemí pro nezbytný pocit bezpečí a prostor k usebrání, k psychické i fyzické regeneraci. Ze Štreitových bezdomoveckých fotografií se vynořují naléhavé otázky: Čím nahrazují tito lidé základní potřeby pro důstojný život – potřebu bezpečí, lásky, úcty, uznání? Z čeho budují symbolické stěny k navození pocitu jistoty a soukromí? Je jejich bezdomovectví přechodným stavem s možností návratu, nebo definitivou? A o čem po celé dny přemýšlejí lidé, kteří přišli o domov?
Štreitovy syrové, nestylizované portréty bezdomovců v jejich přirozeném prostředí skýtají atmosféru vzájemné důvěry a empatie. Kdo nedisponuje podobnou zkušeností, nemůže se vcítit do každodenní situace člověka bez domova. Vidina nekonečných hodin od půlnoci do rána, ty trýznivé chvíle mezi psem a vlkem, vteřiny těžké k neunesení. Existenciální čas, kdy jste pohozeni sami sobě napospas bez schoulení a doteku konejšivé ruky, s vědomím, že žádná berlička v podobě rozsvícené televize, která by vás přenesla do nového rána, neexistuje. Alkohol se stává jen chabou náplastí na zanícenou ránu vykořenění.
Z většiny Štreitových fotografií paradoxně vyzařuje individualita a sebevědomí bezdomovců – nesou si příběh minulosti i současnou situaci jako šnek ulitu. Autor portrétuje jedince s velkou úctou, s respektem k touze některých z nich žít v rámci daných možností důstojně. Osudy lidí z fotografií nepřečteme, a proto ani nemáme právo nějak posuzovat jejich situaci. Snaha bezdomovců nerezignovat na obyčejné lidství ovšem vyžaduje nepředstavitelnou energii, statečnost a vůli. Autor zobrazuje lidskou situaci vykostěnou na dřeň složité existence.
Bezdomovectví jako závažný a bolestivý fenomén současné společnosti zahrnuje tragický individuální rozměr. Příčiny ztráty domova mohou být různé, ale většinou jsme do nechtěné situace vrženi. Stále rostoucí komunita bezdomovců však není homogenní; existují lidé, kteří si zvolili bezdomovectví dobrovolně, jako způsob života. Této podobě bezdomovectví, která není zapříčiněna nepříznivou ekonomickou situací, věkem ani vzděláním, můžeme rozumět jako vypjaté touze po absolutní svobodě. Podmínkou pro její uskutečnění je celistvost člověka, názorová konzistence a pevnost, s níž zvolený alternativní životní styl může zvládnout. Bezdomovci jsou pravděpodobně jedinou komunitou lidí, která má šanci přežít kolaps této hédonistické civilizace.
To, co je díky Štreitovu projektu dobře patrné a mimořádně znepokojivé, je stále stoupající počet žen, které se ocitly na společenském dně. Nevím, proč trpíme utkvělou představou, že si ženy s jakkoliv těžkou sociální situací dovedou poradit… Současné postavení žen samoživitelek a stále výraznější feminizace chudoby jsou faktory, které zvyšují procento žen-bezdomovkyň. Ženy se snaží do poslední chvíle udržet situaci jako veřejně přijatelnou, oproti mužům více pociťují osobní selhání a následnou stigmatizaci okolní společností. Často raději setrvávají v násilnických vztazích nebo účelově navazují krátkodobé známosti, jen aby nepřišly o dítě nebo se nedostaly do ještě horšího prostředí ulice s vidinou častých fyzických, slovních a sexuálních útoků ze strany silnějších mužů. Příčinou bezdomovectví žen však nebývá jenom chudoba a násilí, ale také třeba závislost, psychiatrická diagnóza, věk nebo prožité trauma.
Z fotografií Jindřicha Štreita cítíme bezdomovectví jako reálný a ohrožující sociální jev, a zároveň jako niterný stav duše. Důvody bezdomovectví jsou individuální a pro většinovou společnost mnohdy nepochopitelné. Nepříjemného pocitu, že i my se podílíme na sociální nespravedlnosti tohoto světa, se zbavujeme opakovanou mantrou, která nás utvrzuje v přesvědčení, že si bezdomovci za stav věcí mohou sami.
Štreitovy naturalistické obrazy výtvarným pojetím silně evokují Bruegelovy malířské eseje a zasáhnou diváky (čtenáře této knížky snad nevyjímaje) svou specifickou spiritualitou, srovnatelnou s biblickými či mytologickými příběhy. Autor portrétuje bezdomovce ve všech možných podobách jejich existence bez patosu a idealizace; cítíme především shovívavost a pochopení situace.
Humanistické poselství fotografa Jindřicha Štreita o životě bezdomovců je obdařeno autorovou schopností empaticky přistupovat k lidem na okraji. Štreitovy fotografie nás zároveň motivují k přemýšlení o vratkosti, nevyzpytatelnosti a hodnotách vlastního života.
„Fotografování probíhalo vždy na bázi dobrovolnosti a vzájemného pochopení mezi člověkem bez domova a mnou. Nikdy nedošlo k sebemenšímu konfliktu. Naopak, díky fotografování jsem se setkal s velmi zajímavými lidmi a jejich osudy,“ vzpomíná na setkání s lidmi bez domova autor výstavy Jindřich Štreit.
Klíčoví byli terénní pracovníci Armády spásy
Nafotit v reálném prostředí lidi bez domova není vůbec jednoduché. Pro realizaci fotografií byla nutná klíčová pomoc konkrétních terénních pracovníků Armády spásy, kteří ve svých městech mapují osoby bez domova a místa, kde přebývají. „Bez nich bych ani nebyl schopen soubor fotografií nafotit. Terénní pracovníci znají místa, kde lidé bez domova přebývají, kde si postaví stany nebo si vybudují provizorní obydlí. Jsou s nimi v častém kontaktu,“ říká Jindřich Štreit a doplňuje: „snaží se jim pomoci materiálně, ale i po psychické stránce. Znají jejich potřeby. Zajímají se o jejich zdravotní stav. Vzájemné vztahy jsou velmi úzké. Velmi často jim přinášejí i potraviny nebo je zvou k návštěvě center, kde se mají možnost najíst, provést hygienickou očistu nebo přestát špatné povětrnostní podmínky. Nesetkal jsem se s terénním pracovníkem, který by nebyl vysoce empatický, korektní, slušný, s velikou dávkou citu a pochopení.“
Autor výstavy Domov (bez) domova
Prof. Mgr. Jindřich Štreit Dr.h.c. (5. 9. 1946, Vsetín)
Od roku 1963 se koncepčně věnuje fotografování vesnického života.
Od roku 1991 pracuje na dokumentárních projektech ve Francii, Anglii, Rakousku, Německu, Japonsku, Číně, Brazílii, Maďarsku, Rusku, Ingušsku, Čečensku, Moldávii a v České republice.
Jeho díla jsou ve sbírkách předních světových i českých muzeí i ve stálé expozici Národní galerie v Praze. 28. října 2006 mu prezident republiky udělil medaili Za zásluhy o stát v oblasti kultury, výchovy a školství I. stupně. V roce 2009 obdržel Pamětní medaili Univerzity Palackého v Olomouci a Stříbrnou medaili Slezské univerzity v Opavě. V roce 2014 mu Vysoká škola výtvarných umění v Bratislavě udělila čestný doktorát.
O Armádě spásy:
Armáda spásy byla založena roku 1865 Williamem Boothem. V současné době tato křesťanská organizace působí ve 126 zemích světa. V Československu zahájila Armáda spásy práci roku 1919, ale v roce 1950 byla její činnost komunistickým režimem násilně ukončena. K obnovení práce došlo v roce 1990, kdy se Armáda spásy v ČR zaregistrovala jako občanské sdružení. V současné době působí v Praze, Brně, Ostravě, Havířově, Karlových Varech, Krnově, Opavě, Přerově, Šumperku, Jirkově a v Chodově.
Cílem Armády spásy v České republice je fyzická, sociální, morální a duchovní podpora lidí všech věkových kategorií, a to na křesťanských principech. Cílovou skupinou Armády spásy jsou všichni ti, kteří se ocitli v obtížné životní situaci, ale také ti, kteří hledají jakoukoliv duchovní pomoc či oporu. Armáda spásy provozuje sociální zařízení a komunitní centra, ve kterých poskytuje více než 60 registrovaných sociálních služeb. Každý den jejich služeb využívá přes tisíc znevýhodněných osob.
