Ve své nové knize bilancujete polistopadovou dobu. Můžete nám přiblížit, o čem všem se v ní můžeme dočíst?
Moje kniha je pokusem bránit nejen všeobecnému zapomínání (které je samozřejmě nevyhnutelné), ale i záměrnému překrucování historie. Jsem přesvědčen, že bychom měli uplynulých 25 let považovat za úspěšné, v naší krátké historii od roku 1918 pravděpodobně nejúspěšnější období našich moderních dějin. Zejména bychom neměli zneužívat historii, která se sama bránit neumí, k současným politickým hrátkám. Kniha je tedy převyprávěním mého pohledu na právě ukončených prvních 25 let našeho svobodného státu.
Jak vidíte naopak budoucnost, máte nějakou prognózu pro příštích 25 let?
Prognostika není můj obor, spíše se zabývám analýzou současnosti a z toho se – případně – odvážím udělat nějakou poznámku ohledně budoucnosti. Neočekávám žádnou bezprostřední katastrofu. Jestli mne něco zneklidňuje, tak je to situace na Ukrajině, která se stále více přeměňuje z vnitřního ukrajinského problému (způsobeného neúspěchem post-komunistické transformace této země) v celosvětový konflikt. S tím, jak je interpretován, nemohu souhlasit. Jinak u nás doma očekávám velmi nepřesvědčivý vývoj – pokračování ekonomické stagnace či velmi pomalého ekonomického růstu a nepředvídatelný politický vývoj, který je dán slabostí existujících politických stran a zvláštností nových politických seskupení, která se zdráhám nazývat stranami. Evropa asi bude pokračovat ve své dlouhodobé stagnaci, která nemůže vést k ničemu jinému, než k zaostávání za zbytkem světa. Mám strach, že to evropští politikové v Bruselu budou řešit dalším utužováním evropského superstátu, i když to bude evropský problém dále zesilovat.
Kterou knihu máte právě rozečtenou?
Snažím se prokousat tlustou knihou A. J. Liehma „Názory tak řečeného Dalimila“ (vydalo nakladatelství Dokořán v roce 2014), která obsahuje komentáře autora publikované v průběhu 70. a 80. let v Římě v časopise Listy. Četba této knihy je unikátním studiem myšlení jednoho z nejvýraznějších představitelů generace 60. let – ve vší jeho rozpornosti. Na straně jedné je to kvalita, bystrost a hloubka myšlení (a psaní), se kterou se už dnes u nás téměř nesetkáváme, na straně druhé přežívání až příliš levicového a socialismus obhajujícího názoru, který člověk, který prožil 70. a 80. léta u nás doma, už vůbec nezná.
Teď k Ostravě, kde budete mít ke knize besedu a autogramiádu. Byly časy, kdy jste do Ostravy jezdil hrát basketbal. Jak vzpomínáte na toto období?
Na svou basketbalovou éru vzpomínám už jen s nemalou nostalgií, je to strašně dávno. Naposledy jsem hrál v Ostravě první ligu v sezóně 1969-1970, pak snad ještě několik let národní ligu. Teď už se i ty basketbalové kluby jmenují jinak.
Jak se podle vás od té doby Ostrava změnila?
Dnešní Ostrava je nekonečně čistší město než před tím půlstoletím. Těžký průmysl a hornictví ustoupily výrazně do pozadí. Všichni předvídali, že to Ostravu položí, ale jak dobře víme, to se nestalo. Různá podobná města v Německu, Belgii, Americe prodělala daleko větší pád a ten pád trvá delší dobu. I to by měli kritikové naší transformace uznat. A měli by konečně připustit, že zachování minulé ekonomické struktury v Ostravě nebylo možné. A to ty výše zmiňované země „pouze“ likvidovaly neperspektivní průmysl, neprováděly současně přechod z komunismu ke svobodné společnosti a tržní ekonomice.
Chystáte nějakou další knihu?
Letošní rok a zejména jeho druhá polovina byly pro mne tak naplněným obdobím mého života (psaním, přednášením, cestováním), že bych neměl nic nového hned teď psát. Udělal jsem desítky rozhovorů doma i v cizině, že jsem skoro myslel, že teď žádný další dělat nebudu. A jak vidím, tak jsem se mýlil. Dělám rozhovor pro ostravskou MF Dnes.
