Jiří Bárta na jubilejním Janáčkově máji předvedl „svého“ Johanna Sebastiana Bacha, souborné provedení suit pro violoncello sólo. Interpretovat šest náročných skladeb jedním umělcem během jediného večera bývá zcela výjimečné, na takový úkol si troufne málokdo. Pro Jiřího Bártu je to však celoživotní výzva. Suity hrál před dvaceti lety a zabývá se jimi i dnes. Pokaždé v nich nachází něco nového. V Ostravě na Janáčkově máji Jiří Bárta vystoupil v zaplněném Kostele Neposkvrněného početí Panny Marie a Česká televize z koncertu pořizovala záznam. Po dvou hodinách překrásné hudby se Jiří Bárta rozloučil s diváky. Aby v sakristii kostela usedl na židli a pokračoval ve hře Bachových suit.
To jste toho měl málo, že zase hrajete?
Po koncertech většinou cvičím. Mám v čerstvé paměti pasáže, se kterými nejsem spokojený. Vždycky se dá něco vylepšit. Poslední nahrávku Bachových suit jste pořizoval v kostele v severních Čechách, kde máte chalupu. Jak se Vám hrálo v kostele v Je to krásná stavba, ideální velikostí, akustikou, hrálo se mi tady opravdu dobře. V páté suitě je předepsaná skordatura, tzv. přeladění. Technický problém, cello o půl tónu vystřelíte a pak se zase vracíte zpátky, tak se většinou nástroj rozlaďuje. Už jsem to měl ke konci dost rozhozené, ale nechtěl jsem cello šroubovat během vět. Takové jsou koncerty. Živé, s půvaby, kdy přichází něco nečekaného a překvapivého se vším všudy.
Byl pro Vás dnešní koncert ještě v něčem překvapivý?
Inspiroval mě celý večer, mohl jsem se soustředit. Publikum vynikající, také soustředěné. Není legrace poslouchat přes dvě hodiny sólové cello v téhle náročné, i když geniální, hudbě, asi to není pro každého. Dnes to bylo výjimečné. Prostředí mě inspirovalo a doufám, že se to přeneslo i na posluchače. Podle odezvy zcela určitě ano. Říkáte, že Bacha byste mohl hrát pořád? Ve suitách je pořád co objevovat. Emoce jsou vyrovnanou kompoziční složkou a v intelektuální složitosti se může najít každý. Intelektuál může Bacha rozpitvat, laik se nechá unášet krásou hudby. Emoční a intelektuální stránka je tam ve velké rovnováze. Řekl bych, že není mnoho takových skladatelů, napadá mě Beethoven.
Jaké jsou pro vás největší rozdíly u Bachových suit před dvaceti lety a dnes?
Dříve jsem se hodně zaobíral stylem. Abych byl stylový, dodržoval zásady barokního hraní, hrál na barokní violoncello, střevové struny, barokní smyčec atd. Díky tomu jsem zjistil, jaké má tento nástroj neskutečné zvukové, dynamické možnosti, že se nemusím bát omezovat se na moderním cellu. Uvolnil jsem se, snažím se jít víc po hudbě. Víc než po čemkoliv jiném. Nepřemýšlet, jestli je to stylové nebo nestylové. Dnes ze stylovosti něco zůstalo a je to bohatší i o inspirace z hraní za ta léta. V to doufám, věřím a modlím se za to. Bylo by zbytečné hrát pořád stejně.
Celý večer jste měl zavřené oči. Byla to součást vašeho soustředění?
Nedělám to u všech skladeb. U většiny repertoáru sleduji houslisty, orchestr, dirigenta. Bach je ale pro mne intimní, v principu tam nepotřebuji nikoho jiného. Je to hudba, kdy mi stačí sednout si s ní sám v místnosti, už to mne naplní. Na druhé straně samozřejmě vnímám i atmosféru, jestli jsou lidé zaujatí. Cítím to. Na pódiu poznáte, jak sál dýchá. Posluchače vnímám jako jednoho člověka, s nímž komunikuji a k tomu nemusím mít otevřené oči. Zvlášť když tam jsou kamery. Přede mnou kamera, pode mnou kamera. Především v tomto případě jsem se chtěl uzavřít do svého světa, do světa Bacha.
Jste trémistou?
Samozřejmě. Vždycky. Myslím, že lže, kdo řekne, že ne. Anebo to nebere moc vážně, je mu to jedno. A co tam vidíte, když máte zavřené oči? Noty nebo příběhy? Zrovna onehdy se mě na to někdo ptal, neodpověděl jsem. Těžko říct, nemůžu to popsat. Nejlepší je, když na nic nemyslíte, když jste někde nad tím. To je ideální stav. Extatické meditace, řekl bych. Nedaří se to celý večer, přichází to jen někdy, ale je to krásný pocit.
Jaký máte vztah k Janáčkovu máji?
Vracím se na něj docela pravidelně a Janáček je vedle Bacha mou největší hudební láskou, už od dětství. Absolutně krásná hudba. Jeden z největších skladatelů západoevropské hudby. To, co stvořil, jsou klenoty. Ať si každý přečte Kunderu „Můj Janáček“, nikdo to nenapsal líp. Janáček je obrovský lyrik.
Ostrava je vám také blízká?
Mám ji strašně rád, Ostrava má drive. Je jiná než zbytek republiky, je tady nějaký náboj, něco velice sympatického. Poprvé jsem tady byl před 31 lety. Připomněl mi to dnes večer bývalý pedagog a ředitel Janáčkovy konzervatoře v Ostravě, docent Ivan Měrka. Tehdy byl předsedou poroty Celostátní violoncellové soutěže Beethovenův Hradec v Hradci nad Moravicí, byl jsem ve třetím nebo čtvrtém ročníku konzervatoře a vyhrál jsem. To bylo mé první setkání s Ostravou a zdejším regionem, rok 1984. Letí to.
(Petr Bohuš)
