Představení studentského divadla by se dalo charakterizovat jako tragikomedie. Divák se směje a najednou ho zamrazí.
Eliška Beranová, režisérka a autorka: "Kamarádka ze souboru přišla s takovou povídkou nebo spíš úvahou, kde lidé něco pronesli a pak se z toho ukázalo, že je to úplná blbost, že se jenom přetvařují. Říkala jsem, že je to super, ale že by to chtělo nějak dějovější, tak jsem to rozepsala. Jde tam ve zkratce o to, že tam přijde Bůh, který má magickou knihu a díky té knize, která se dostane do rukou úplně jinému člověku, od té chvíle začnou všichni mluvit pravdu a vznikají tam komické situace."
Nikola Šrubařová, "chlupatá Madléna": "Tak já hraju chlupatou Madlenu, protože divadlo je krásný, to je něco úplně jinýho, než film."
Štěpán Járka, "nezodpovědný otec": "Já hraju nezodpovědného otce hlavního hrdiny, který je blázen."
Divadlo. to ale nejsou jenom herci, neméně důležité je technické zázemí, tak zvaný technický personál.
Filip Čuda, zvukař: "Já jsem zvukař a nejtěžší je trefit se do toho zvuku, aby to vyznělo jak má. Vybírala to režisérka Eliška."
Divadelní představení není záležitostí jedno člověka, jednoho herce, byť by byl sebelepší. Vždy je to kolektivní záležitost.
Eliška Beranová: "Já strašně moc děkuju hercům, protože jsou úžasní třeba i na těch zkouškách.. Když něco zkouším, tak najednou někoho napadne nějaký vtip, tak to do toho můžeme přidat. Podílíme se na té práci všichni. To je strašně pěkné. Jsme z různých škol, jsou kamarádi z dětství a zase kamarádi těch kamarádů a tak to všechno vzniklo."
Šárka Václavíková, studentka: "Není to nic těžkého, není tam žádný dospělák, takže je to v pohodě."
Bára Langrová, "psychiatr": "Já jsem ten psychiatr, který odvede bláznivého Květoně k nám do naší říše. Já miluju kulturu a divadlo rozvíjí lidi, rozvíjí jejich šance."
Není to tak dlouho, co nejrůznější škarohlídové prorokovali konec amatérského divadla. Naštěstí se ukázalo, že opět neměli pravdu. Ochotnické divadlo žije a bude žít.
