"Měsíc listopad navodí takovou melancholickou náladu. Příroda se oblékla do podzimního hávu a vlastně je to období, do kterého je nějakým způsobem zarámováno i to, o čem přemýšíme. To, co stojí při vstupu do listopadu, a to je památka zesnulých. To je naše návštěva hřbitovů, hrobů, na které klademe květiny a vyjadřujeme úctu a vděčnost těm, kteří odešli z tohoto světa, kterým jsme zavázáni, kterých chceme doříct to, co jsme jim nestačili říct za života. My si uvědomujeme, že každý z nás jde tou cestou všelikého těla, že směřujeme tam, kudy šli oni. Nějak chceme tu smrt, realitu odchodu člověka z tohoto světa vytěsnit s našeho uvažování. Ale jakýkoliv vztah k ní máme, nemění se nic na skutečnosti, že ona je. A křesťanská víra přichází s myšlenkou, že lidský život nekončí tak, že člověk někde odchází a není návratu. Ale je to jakési završení, přechod na druhý břeh. Je to, obrazně řečeno, návrat do rodičovského, otcovského domova. A myslím, že co je na tom nejkrásnější a nejdůležitější je, abychom lidi, kteří j sou starší, nemocní, kteří odcházejí, abychom je nenechali samotné, opuštěné. Abychom jim dokázali být nablízku a dokázali je doprovázet.
Starozákonní muž víry řekl: I kdybych měl jíti údolím šeré smrti, nebudu se báti, protože ty jsi se mnou. Myslím, že to je to krásné, potěšující a optimistické, všemohoucí Bůh je naším otcem, kkterý nás nenechá na holičkách, v úzkých, ani v té chvíli, kdy se odebíráme z tohoto světa a odcházíme na ten druhý břeh. A buďme i my nablízku těm, které máme, které nám Bůh daroval, abychom ten dluh nemuseli splácet, až tou kytičkou na hřbitově, ale uměli jim projevit lásku a doprovázeli je."
