"V naší sekulární společnosti jsme si zvykli, že život je chápán jako užívání si zdraví, pohody, radosti, štěstí. Z našeho myšlení vytěsňujeme bolest, nemoc, samotu, utrpení a smrt. Mezi pojmy život a užívání si pohody a štěstí klademe rovnítko. Když se nám přestane dařit, dostaví se nějaké trápení, říkáme - to už není život a začínáme být nešťastní, jakoby se najednou hroutil náš svět.
Křesťané nyní prožívají postní období, které soustřeďuje pozornost na utrpení, bolest, křivdu, oběť a smrt. Všechno to těžké, co v prožíváme, dává našemu životu smysl a činí ho hodnotným. Těžké životní prožitky dávají životu hloubku, činí nás moudrými a zkušenými. Život je jako mozaika. Své místo tam mají kamínky různých barev, i ty černé. V tom je krása mozaiky i hloubka života. Největší umělecká a duchovní díla jsou povětšinou plody velkého strádání a utrpení. Svět je lidského utrpení plný. Stačí projít chodbami nemocnic, sociálních ústavů, hospiců. Stačí vzpomenout si na oběti válek, živelních katastrof, teroristických útoků. Kolik je tam všude slz, zoufalství, strachu a beznaděje.
Odkud můžeme čerpat naději? Lze se vůbec s takovou skutečností smířit? Ježíš Kristus, v kterého věříme, je Bohem, který se solidarizuje s člověkem. Je Bohem trpícím. Sám prožil hloubku nejkrutějšího lidského utrpení jak tělesného, tak duševního. Chce nám všem trpícím říct: Nebojte se, já vám rozumím, já jsem prožil všechno, co prožíváte vy. Jsem na vaší straně, jsem tu pro vás, přináším vám naději vysvobození. Ujišťuji vás, že všechno to vaše trápení a smrt nemá poslední slovo. Poslední slovo má život. Připravil jsem vám domov, ve kterém už nebude bolest, pláč, nemoc a smrt. Naše cesty lemují Boží muka, kříže a kapličky, které nám chtějí sdělit Ježíšovo poselství: Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý, byl jsem mrtev a hle, živ jsem na věky věků. Přeji vám, aby i vaši životní cestu lemovala místa naděje, která nám sdělí - tvá bolest neznamená konec světa ani života, je to úsek tvé cesty, který tvůj život učiní kvalitnějším a cennějším."