Takový, co s sebou nese zcela jiná pravidla. Ta kavárenskému hemžení ani bezstarostnému mládí příliš nepřejí. O to méně pak většině podnikatelů. I proto si dnes s Rosťou povídáme formou videohovoru. A kdoví… Možná právě proto mám pocit, že dnes přede mnou sedí trochu jiný kluk. Mluvíme vážněji, vlastně tentokrát docela filozofujeme… A tak se začínám ptát…
Rosťo, setkáváme se po dvou letech. To je dlouhá doba. První otázka se tedy přímo nabízí. Co se u tebe za ty dva roky změnilo?
Myslím, že se toho změnilo opravdu hodně a poslední měsíce pro mě byly docela zlomové. Především tedy v oblasti vztahů a mého vnímání lidí okolo sebe. Uvědomil jsem si, že štěstí nespočívá v tom obklopovat se věcmi a mít mraky známých. Důležitější je mít kotvu v rodině, vyselektovat si opravdové přátele a upevňovat vazby s lidmi, kteří vás mají rádi i s vašimi chybami. Takoví tady pro vás jsou, aniž by za to něco očekávali. Ve vztazích to ale platí i obráceně. Pokud sami nic nenabídneme, nic za to nedostaneme. Někdy očekáváme dokonalý vztah na počkání, teď a tady. Nepřipustíme si, že nejdřív bychom měli sami něco obětovat. Takže pokud se ptáš, co se u mě změnilo, jsem rád, že můžu odpovědět: „Tohle“. Platí pro mě dnes nad zlato, že kvalita vztahu tisíckrát převyšuje kvantitu.
Takže před dvěma lety tomu tak nebylo?
Než mi bylo třicet, byl jsem docela volnomyšlenkář. Vydělával jsem slušné peníze a rovnice hodnot pro mě byla jasná: zamakat, vydělat a utratit. Životem jsem v podstatě proplouval a užíval si ho. Byl jsem hodně pohodlný a měl jsem tehdy asi trochu pocit, že mi patří svět. Možná i díky spoustě známých, kteří mě plácali po zádech. A mně tohle k životu stačilo. Ukázalo se ale, že někteří lidé z mého okolí se přetvařovali. Drželi se mě, protože se mi zrovna dařilo. Ve skutečnosti ale byli „kam vítr, tam plášť“. Byly to někdy hořké zkušenosti, ale pomohly mi zamyslet se nad tím, co je v životě opravdu důležité. Ve finále mě i falešná přátelství a přetvářka okolí neskutečně posílily a nakoply.
Už při našem posledním povídání jsi razil teorii, že člověk se stává silnějším vždy mimo svou komfortní zónu. Platí to stále?
Stále, a ještě mnohem víc. Ve světle uplynulých měsíců a s nimi spojených událostí se mi to několikanásobně potvrdilo. Vezmi si třeba covid. Stejně jako řada dalších podnikatelů z oblasti služeb, i já sedím zavřený doma a čekám, co bude. Samozřejmě, že mě covid zasáhl finančně. Ale to nás všechny. Myslím si, že pro některé salóny to opravdu může být likvidační. Pomoc státu zafunguje teď a tady, ale je to danajský dar, který mu podnikatelé několikanásobně vrátí na daních v nadcházejících letech. I proto vnímám jako sobecké, když slyším nářky na to, že si někdo nemůže jít sednout na drink, nebo si obléct nové šaty na večírek. Jsou mezi námi lidé, kteří v téhle době řeší existenční problémy a žijí na hranici svých finančních možností – uvědomme si to, než začneme řešit malichernosti. Když se zavřela kadeřnictví, samozřejmě i na mě přišel splín a nejistota. Přesto ale musím s odstupem času říct, že mě toto období ovlivnilo veskrze pozitivně. Je mi sice třicet a nemám ještě děti, takže o to to mám jednodušší, ale po letech jsem se zastavil. Měl jsem najednou čas přemýšlet nad svým životem. Nad tím, že zdraví a rodina jsou na prvním místě. Asi opravdu platí, že každá krize je vlastně příležitost ke změně. Proto jsem čas doma nebral jako nepřízeň osudu, ale jako skvělou možnost věnovat se všemu, na co jsem do té doby neměl myšlenky a kapacitu.
Dá se tedy říct, že se covidem změnil tvůj přístup k životu?
Myslím, že změnil. Corona mi docela otevřela oči a vlastně mě donutila uvědomit si, o čem život je. Třeba jak fajn je pokecat s našima... Před coronou bych ty okamžiky asi nevnímal tak silně. Do té doby jsem navíc nikdy nemusel řešit práci a nějaké finanční nejistoty. Covid mě zkrátka přinutil víc vnímat úplně všední věci a zjistit, co je to mít reálné starosti. Naše generace možná potřebovala tuhle stopku. Říkám si teď – vždyť máme úplně všechno. Komu se chceme neustále vyrovnávat? Proč nám tolik záleží na tom, co si o nás myslí okolí, co máme na sobě a kolik vyděláváme peněz? Ty nejdůležitější věci máme na dosah – zdraví, rodinu, teplo domova a lásku. To jsou ty největší hodnoty. Musím říct, že i já jsem měl období, kdy jsem měl prakticky všechno. Ale víš co, vlastně jsem tehdy nebyl šťastný. Dnes vím, že jsem žil v šablonovitém povrchním stereotypu. A bohužel, utekly mi kvůli tomu důležité věci, které mě mohly osobnostně i pracovně obohatit. Propásnul jsem například příležitost vycestovat do zahraničí a zažít tu nejlepší školu života. Vím, že bych měl dnes na co vzpomínat. I vzpomínky jsou totiž bohatství, které vám nikdo nevezme. Nechci být ale nostalgický. I když bych dnes udělal některé věci jinak, dívám se dopředu a snažím se žít aktuálním okamžikem.
Jak tato teorie vypadá překlopená do tvé kadeřnické praxe?
Snažím se být vždycky objektivní a konstruktivně sebekritický. Samozřejmě se i mně někdy stane, že nejsem stoprocentně spokojený s výsledkem své práce – jsem taky jenom člověk. Zažívám pak ale doslova frustraci a veškerou pozornost soustředím na to, abych z té zkušenosti vytěžil a zítra byl zas o něco lepší. I to je důvod, proč nechápu rivalitu mezi některými kadeřníky a salóny. Mám pocit, že kritizuje ten, kdo má pochybnosti o sobě samém. Já osobně nemám čas, abych hodnotil práci svých kolegů. Každé zboží má svého kupce a každý pracuje jinak. Já se od konkurence učím – buď se inspiruju, nebo vyvaruju. Nemám ale patent na to, abych konkurenci kritizoval – nedej bože před zákazníkem. To se prostě nedělá.
Děje se tohle často?
Děje. Obecně si ale myslím, že přejímat bezmyšlenkovitě názory druhých lidí je cesta do pekla. Sám vnímám, že by dnes byly některé věci jinak, kdybych si kdysi cosi nenechal nakukat od okolí. V minulosti mě dokázaly cizí názory a „dobře míněné rady“ tak spoutat, že jsem dokonce pochyboval sám o sobě. To už nechci nikdy dopustit. Proto dnes střízlivě říkám, že se člověk nesmí posrat z toho, co si o něm někdo myslí. Jediný člověk, který nás může udělat šťastnými, jsme my sami. A stejně rychle se můžeme stát vlastní vinou nešťastnými – všechno držíme ve svých rukou.
Napadá mě, že ten, kdo tě nezná, může mít docela zkreslené představy… Například když se bez předchozí zkušenosti podívám na tvůj Instagram, vidím docela koncentrované sebevědomí…
Říkáš to úplně přesně. Bez předchozí zkušenosti. Lidi se dívají na nějaký obraz a kreslí si podle toho konkrétního člověka, aniž by o něm cokoli věděli. Proč si zjišťovat víc? Je pro ně pohodlné soudit podle toho, co vidí. Někteří vidí frajera, namyšleného týpka… Najednou máš nálepku, ani nevíš jak. Můj Instagram ale neříká nic o tom, jaký jsem člověk a osobnost. Instagram není reálný život. I když vidím dnes a denně, jak mu někteří podléhají a dávají svoje soukromí na obdiv cizím lidem. Ti pak jediným likem ovlivňují to, jak se dotyční cítí. Pro mě osobně je Instagram vyloženě pracovní nástroj. Můj obraz na něm je, a dokonce musí být, svým způsobem extravagantní. Prodává totiž moji práci. A ano, tu se snažím dělat jinak a vybočovat z davu. Ale to je v pořádku. Myslím si totiž, že člověk by měl znát svoji cenu – to ho dělá silným a odolným. Víš, skromnost a pokora není totéž. Nemusíme být přehnaně skromní, abychom měli pokoru. To, že mám rád hezké věci, leccos si dopřeju a tvořím na sociálních sítích obsah, který nezapadá do šedivého průměru, o mně přece nevypovídá, že mi chybí pokora. Obecně vzato, nejvíce zbytečných starostí v životě jsem si ušetřil, když jsem přestal své životní postoje obhajovat před druhými. Přestal jsem se omlouvat za to, že chci věci dělat jinak. Je to přece můj život.
Rosťo, je něco, na co se po návratu do práce vyloženě těšíš a něco, co zásadně změníš?
Docela se už těším na pracovní režim. Já osobně ze sebe vydám to nejlepší až pod tím správným tlakem. Systém, pracovní rutinu a disciplínu mám tedy rád a těžím z nich. Těším se samozřejmě i na kolegy. Teď pracuju v partě bezvadných lidí a kontakt s nimi mi během lockdownu chyběl. A na co se těším ze všeho nejvíc? Na svoje zákazníky. Během covidu se naše vztahy ještě upevnily. Jejich podpora byla úžasná. Oslovovali mě, abych je přijel ostříhat domů. Obracely se na mě i slečny, o kterých vím, že samy řešily nelehkou finanční situaci… Je to hezký pocit, co zahřeje u srdce a motivuje mě do další práce. Moc si toho vážím. Chystáme v salonu několik nových projektů a obecně mám plno vizí a cílů, kam se vydat a jak se zlepšovat. A co bych chtěl po lockdownu změnit? Určitě bych ve svém životě rád eliminoval lidi, kteří mi berou energii. Měl jsem fakt hodně času přemýšlet a zjistil jsem, že snaha s každým vycházet a zalíbit se všem není cesta.
