„Myslím, že by si měli ještě před vstupem do praxe uvědomit zásadní aspekty svého povolání. Etika k nim rozhodně patří," říká profesor Pavel Ševčík, přednosta Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny Fakultní nemocnice Ostrava a proděkan pro lékařské obory Ostravské univerzity. Právě on zařadil přednášku o etických problémech rozhodování na konci života kriticky nemocných do výukového schématu. „Jedním z faktů, s jejichž existencí se studenti budou muset ve svém povolání vyrovnat, je to, že medicína není všemocná a že ani ta nejkvalitnější léčebná péče a maximální nasazení zdravotnických týmů nemohou zachránit každého pacienta," nastiňuje profesor Ševčík skutečnost, s níž se podle jeho slov dnešní společnost jen těžko vyrovnává. „I proto musejí být naši studenti připraveni i na takové okamžiky, aby je dokázali zvládnout co nejlépe. Pro mnohé z nich je totiž smrt nebo umírání něčím, s čím se ještě nepotkali, ale s čím se budou vzhledem ke svému povolání muset umět vyrovnat. Pro mnohé to bývá složité, protože začínají studovat s představami, na nichž je patrný vliv veřejného mínění přesvědčeného o všemocnosti medicíny."
Dalším etickým aspektem je marná léčba, což je pojem označující lékařské zákroky, které pacientovi nepřinášejí žádný další pozitivní efekt na úrovni diagnostiky ani léčby. Také toto téma profesor Ševčík, jenž se podílel i na vypracování stanoviska pro odbornou společnost, které se v roce 2010 stalo základem doporučeného postupu představenstva České lékařské komory o přechodu z intenzivní péče na paliativní způsob ošetřování, se studenty probírá. „Nedá se říci, že by se do situací, kdy je třeba příbuzným sdělit, že intenzivní léčebná péče o jejich blízkého je marná, dostávali všichni lékaři. Podle nedávného dotazníku se v takové pozici během své praxe neocitnou tři čtvrtiny z nich. Nicméně jsou obory, kde jsou takové okamžiky poměrně časté," konstatuje profesor Ševčík, který z vlastních zkušeností ví, že v tomto směru je nejvíce exponovaná intenzivní medicína, obor, v němž se lékaři mnohem častěji než jiní kolegové dostávají do situací, kdy musejí příbuzným pacientů oznámit, že se stav pacienta nevyvíjí dobře. „Pro příbuzné bývá Fakultní nemocnice Ostrava Ing. Tomáš Oborný, MBA, tiskový mluvčí 17. listopadu 1790 / 708 52 Ostrava – Poruba Telefon: +420 597 372 556 / Fax: +420 596 917 340 E-mail: tomas.oborny@fno.cz / www.fno.cz tato extrémně nepříznivá zpráva nečekaná, nejméně ve třetině případů nedokážou přijmout tuto informaci napoprvé a přes veškerou naši snahu o racionální vysvětlení ji v dané chvíli nezpracují. Je to však přirozená psychologická zákonitost a je na nás, nechat jim čas na vstřebání této tragické informace. Pokud je ovšem rodina nadále přesvědčena, že by lékaři měli jejich blízkého léčit dál naplno, může dojít i ke konfliktním situacím. Zpravidla doporučuji vyjít rodině v daném okamžiku vstříc a vrátit se k tomuto tématu empaticky a trpělivě za další den či dva. Někdy mívají zvlášť mladí lékaři pocit, že rodina situaci nechápe, že je vůči nim zbytečně útočná. Proto je nabádám k trpělivosti, musejí si uvědomit, že nejde o záměrné nepochopení, ale o syndrom popření, možná expresivněji vyjádřený," přibližuje své zkušenosti profesor Ševčík a dodává, že ošetřující lékař, jenž s příbuznými pacienta hovoří o nezvratnosti jeho stavu, je v silně zátěžové pozici. Ví toho o anamnéze pacienta sice nejvíc, ale v danou chvíli nejde jen o jeho znalosti, ale také o citlivý přístup k lidem, jimž fatální zprávu přináší. „Tento lékař většinou nemá úplné psychologické vzdělání ani dokonalý trénink pro takovéto situace, ale rozhodně by měl umět jednat s lidmi," uzavírá profesor Ševčík. „To vše, umírání, smrt, marná péče a také problematika dárcovství orgánů, jsou témata, s nimiž se studenti během hovorů o etice seznamují. Kromě toho je chceme například brát k vizitám, aby byli svědky debat na dané téma, aby viděli, jak se rozhodujeme o konkrétních pacientech. Než se do podobné situace dostanou oni sami – pokud se do ní vůbec kdy dostanou – budou muset získat mnohé životní i medicínské zkušenosti, naučit se i prostřednictvím edukačních kurzů jednat s příbuznými pacientů a sdělovat nepříznivé zprávy. Na univerzitě však mohou získat prvotní představy o tom, že k takovým extrémním situacím dochází a že je pravděpodobné, že se v budoucnu stanou jejich aktéry. Je na nás, vyučujících, abychom jim dali co nejvíce podnětů, které jim pomohou stát se empatickými odborníky na svých místech."
