Trať závodu není příliš dlouhá, měří 190 metrů, má však převýšení 35 metrů, což je vskutku extrémní. Závodníci si opravdu sáhnou na dno svých sil.
Anketa, účastníci běhu: „Ty schody.“
„Ty schody byly nejhorší.“
„Začátek a konec.“
„Nohy neposlouchaly. Dech by ještě stačil, ale nohy nefungovaly.“
„Asi ty schody byly nehorší.“
„Taky ty schody, po dvou to běžet nejde.“
Jaroslav Hofmann, tradiční účastník závodu, Rýmařov: „Teče to jako voda, ale roky neodtečou jako. Ty furt přibývají, je to pěkný prostředí tady, počasí vyšlo, těším se na další závod. Dělám desetiboj, tam zatím vedu, tak doufám, že, no dneska to nevyhraju, ale to nevadí, na bedně budeme,“
Josef Bubela, nejstarší závodník, Moravský Beroun: „Dobře, celkem dobře se běžel, ale nahoře už jsem šlapal vodu, jak se říká. Bydlím v paneláku a do třetího patra chodím, takže denně jako několikrát a na kole trochu jezdím, Praděd a tak jako, takže trénink nějaký je.“
Z malého závodu, spíše recese několika kamarádů, se postupně stal uznávaný sportovní podnik, kterého se účastní i polští atleti
Radim „Háša“ Smažák, hlavní pořadatel: „Já jsem strašně spokojený, dvacet let, prostě jsem netušil, že to bude mít takový trvání. Dvacátý ročník, máme poprvé svoje medaile, což bych chtěl poděkovat městu Moravský Beroun, že přispěli.“
Během do vrchu žije celý Moravský Beroun. Na jeho přípravě a průběhu se podílejí desítky dobrovolných pomocníků.
Radim „Háša“ Smažák, hlavní pořadatel: „Tady jsou hasiči jako suproví chlapi, bez nich by to nešlo. Bez hasičů a bez dobrovolných lidí, kteří to mají, to je srdeční záležitost, to už jinak nejde dneska.“
Jubilejní 20. ročník běhu do vrchu skončil. Organizátoři si jen chvíli oddechnou a začnou připravovat další ročník.