Horolezci vyprávěli o obávané Nanga Parbat

Marek Novotný, horolezec: “Tak my jsme si Nanga Parbat se svým parťákem Ondrou Hlásným vybrali už loni na K2, kde jsme spojili poprvé spolu síly přímo ve stěně a dali jsme se dohromady. Ondra byl v Himalájích poprvé, takže to byla taková zkouška pro něho, ale sedli jsme si neskutečně lidsky a vybrali jsme si další projekt Nanga Parbat s tím, že jsme doufali, že to bude hora, která není tak často lozená jako ty komerční, jako například Everest nebo Manaslu, a to se nám taky splnilo, protože když jsme se dostali pod stěnu, tak v základním táboře vlastně nikdo nebyl, byli jsme tam první a tak jsme se cítili tak asi jako ti první, kdysi když přišli pod tu horou, hledali jsme si sami tu cestu, prostupovali ledovec a vlastně si celou tu trasu sami vytyčili až k vrcholu.”

Marek Novotný, horolezec: “Přijeli jsme na místo neaklimatizování, takže přímo ve stěně jsme se aklimatizovali stavěním jednotlivých výškových táborů. Pravda, na Nanga Parbat jsme postavili jenom dva, jedničku a dvojku, s tím, že jsme udělali dotek ve trojce, říká se tomu takzvaný touch, asi v 7100 metrech a považoval jsem to aklimatizaci za ukončenou s tím, že předpověď počasí nás trošičku malinko vehnala do té stěny asi dřív, než bylo zdrávo, ale i tak jsme to riskli a zadařilo se."

Marek Novotný, horolezec: “Já se tam nahoře dokážu radovat, přijde mi, že jsme tam s Ondrou vstoupili jako jeden v takové nějaké úctě a pokoře, protože jsme si sáhli úplně na dno svých fyzických sil, a pak jsme narušili tu posvátnou atmosféru tím, že jsme začali točit takové ty zdravice pro kamarády a sponzory a hulákali jsme tam, že se to podařilo a měli jsme strašnou radost. Takže tu radost jsme projevili a já jsem věřil v tu chvíli, že se nám úplně na pohodu a bezpečně podaří sestoupit zpátky dolů do třetího výškového tábora, ze kterého jsme den zpátky začínali, ale to se nepodařilo. No, sešlo se tam hodně věcí naráz. Hlavní faktor byl asi ta naše únava a to, že když jsme teda dosáhli toho našeho vysněného vrcholu Nangy Parbat, tak vlastně jsme už byli bez vody, to je pravda, a já jsem špatně vyhodnotil, jak daleko je ten třetí výškový tábor. Mám takovou zkušenost z dřívějších expedice, že prostě vždycky útočím zhruba z té výšky 7100 metrů k vrcholu a překonávám zhruba tisíc výškových metrů. A v té minulosti a už mnohokrát, protože to byla moje patnáctá himalájská expedice, jsem se dokázal dostat během nějakých 12 až 14 hodin nahoru a když ne, tak jsem prostě otáčel. Ale tady jsme měli čtyřicetihodinové zpoždění a to se pak projevilo při tom sestupu, že nás sevřelo špatné počasí a vlastně jsme měli nulovou viditelnost. Tam je hrozně těžká orientace nahoře přímo na téhle konkrétní hoře a ty naše stopy prostě zmizely a měli jsme jenom bílou tmou, velkou zimu a dohromady to vyčerpání a to všechno a museli jsme prostě bivakovat ve stěně, jinak bychom tam asi zahynuli, ale Ondra projevil duchapřítomnost a sílu neuvěřitelnou a vykopal nám záhrab, kde jsme se schovali a přečkali až do rána. Následující den jsme až při západu sluníčka došli do toho třetího výškového tábora, což značí asi o tom, že jsme byli opravdu neskutečně vyčerpaní.”

Marek Novotný, horolezec: “Ono to výškové horolezectví je specifické v tom, že vrchol není cíl a veškerá expedice nebo cílený návrat, jak říká Radek Jaroš, končí vlastně v základním táboře, a musíš tak nějak zvážit a rozložit si ty sily, aby ti to vyšlo nahoru i dolů. Tady v tomhle konkrétním případě, co se týká Nanga Parbat, to tak úplně nevyšlo, ale je neuvěřitelné, co ty naše těla vydrží a když máš správně nastavenou mysl, tak to prostě jde.”