V následujícím rozhovoru tento všestranný zpěvák mimo jiné prozrazuje, proč koncert v rámci této oblíbené akce považuje za svátek a proč má blízko k uměleckým řemeslům.
V rámci festivalu Souznění vystoupíte ve Frenštátě pod Radhoštěm také s vokální formací Skety. Co mohou příchozí od tohoto koncertu očekávat?
Se Sketami jsem spolupracoval už několikrát při různých příležitostech. Je to podle mě jedna z nejlepších současných vokálních kapel a mám je rád i jako lidi. Byla pro mě radost natočit s nimi na jejich album píseň „Dadaismus“. Tuto píseň společně zazpíváme i na festivalu Souznění a přidáme ještě nějaké kousky postavené na improvizaci, což je nedílná součást jazzu a hudby vůbec.
Bude toto vystoupení pro vás v něčem výjimečné?
Pro mě to bude určitě jiné v tom, že si zase zazpívám se Sketami, což je pro mě vždycky svátek. Oni jsou nesmírně aktivní a progresivní, takže mě samotného zajímá, kam se zase posunuli v tvorbě i ve zvuku. Já budu mít s sebou svůj looper, což je přístroj, díky kterému si nahrávám svůj hlas do smyček, a takhle vznikají vícehlasé písně. Mám tam i jednu jakoby vánoční písničku.
Nedávno jste také vydal nové vánoční album „Zapomenutý příběh“. Jak byste jej popsal těm, kteří tento počin ještě neslyšeli?
Popsal bych to slovy samotného tvůrce a autora těch písniček Zdeňka Bričkovského: „Zapomenutý příběh vypráví nejen o narození Ježíška v Betlémě, ale i o tajemném zrození zářivého Světla v nás. To Světlo se v nás může rozsvěcet každý den – drobnými dobrými skutky, láskou k druhému člověku.” Já sám cítím, že je to v mém dosavadním hudebním životě naprosto zásadní deska. Nejedná se tentokrát o žádný hudební experiment ani neotřelé předělávky známých písní. Jsou to vlastně úplně obyčejné písničky. Přeji si, aby se člověk aspoň na chvilku zastavil, ztišil se a nechal ty písně na sebe působit.
Když už jsme nakousli tematiku Vánoc, jak toto období v kontextu celého roku vnímáte? Dodržujete například nějaké vánoční či předvánoční zvyky?
Určitě to k tomu patří, ale nevnímám to jako mechanické dodržování nějakých tradic nebo zažitých zvyklostí. Pro mě tradice, které se dodržují, jako například pouštění skořápek nebo rozkrojení jablíčka, jsou vedlejší jevy, které doplňují podstatu, kterou Vánoce nesou. Člověk se aspoň jednou za rok zastaví, spočine, trošku přemýšlí nad tím, co bylo, je a co bude. Na albu „Zapomenutý příběh“ říká Bolek Polívka hned v úvodu: „Vánoce jsou svátky, které slavíme již po staletí. Jsou to svátky, které mají člověka obrátit dovnitř, k sobě a zároveň k něčemu, co nás přesahuje.“ A to je myslím souvětí, jež mluví za vše.
Součástí doprovodného programu v rámci festivalu Souznění je ve Frenštátě pod Radhoštěm také přehlídka uměleckých řemesel. Jaký je váš vztah k těmto lidovým tvůrcům?
Chovám k nim velkou úctu a respekt. Můj děda kromě toho, že byl stavební inženýr, se věnoval také řemeslu. Byl truhlář. A mě jako kluka nesmírně bavilo motat se mu pod nohama a vyrábět spolu s ním různé rámečky, stoličky, dveře a nevím co všechno. Jestli bych si mohl něco vyzkoušet, tak určitě bych rád zkusil umělecké kovářství nebo foukání skla. To mě fascinuje. Ten oheň u toho.
Předvánoční čas bývá obdobím rekapitulací, tak se nabízí otázka, jaký byl tento rok pro Ondřeje Rumla a jaké výzvy vás čekají v příštím roce?
Byl to krásný rok. Však ještě je. A ten příští bude taky krásný. Veškerý čas tady na tom světě je požehnáním pro nás, kterým bylo dopřáno tu na chvilku žít. Se všemi radostmi i strastmi.
Další informace na: www.souzneni-festival.cz a https://www.facebook.com/souzneni
