Tamburašský soubor Brač založil v roce 1913 studenecký rodák Rudolf Langer. Jindřich Foltas, učitel českého jazyka, hudební výchovy, dějepisu a základů společenských věd, je jeho členem deset let. „Dlouho jsem hrával na první brač, čelo nebo berdeto, v současnosti je mým nástrojem především berde – tamburašská basa,“ říká a dodává, že soubor, jehož je uměleckým vedoucím, vlastní přes stovku tamburašských nástrojů, mezi nimiž jsou i velmi cenné historické kousky. „Jsou uskladněny na zámku ve Studénce v místnosti se stálou teplotou a vlhkostí. Stejně jsou uchovávány i historické noty a partitury. Staré nástroje se vyskytují na Balkáně už jen v muzeích, případně na speciálních přehlídkách, takže tím, že na ně dodnes aktivně hrajeme, jsme pro Balkánce zajímaví a navázali jsme s nimi mnoho kontaktů,“ vysvětluje Jindřich Foltas. A co říká o tamburašské hudbě? „Původně šlo o promenádní záležitost, proto základ klasického tamburašského repertoáru tvoří pochody, polky, valčíky, serenády a lidové písně. Velmi brzy také přibyly i skladby vážné hudby. Tuto tradici zachováváme a součástí každého programu jsou výše zmíněné žánry, které poté, co jsme začali hrát na moderní tambury, doplňujeme o filmové melodie, populární hudbu, případně folk. Tamburašská hra je něco zcela zvláštního, unikátního a netypického, navíc staré nástroje mají ve větším počtu obrovskou sílu a soubor zní jako skutečný symfonický orchestr,“ vysvětluje umělecký vedoucí souboru a dodává, že nespornou devízou Brače je také rozsáhlý archiv s ručně psanými notami pro staré nástroje, který obdivují i dirigenti ze Srbska, Chorvatska a Bosny. „Právě ho převádíme do digitální podoby, aby se zachoval i pro příští generace,“ poznamenává.
Jindřich Foltas ale společně s Bračem vede také hudební soubor Gymnázia Mikuláše Koperníka v Bílovci, který vystupuje především na školních nebo městských akcích. „Je to nekonečná práce,“ přiznává. „Sotva se dostaneme na lepší úroveň, studenti odmaturují a odcházejí. Právě nyní, po covidovém období, má soubor jen šest členů. Doufám, že se nám v tomto školním roce podaří počet muzikantů opět navýšit,“ pokračuje s tím, že se dva členové sboru stali tamburaši. „Snažím se k této hudbě přivést mladé lidi, takže jsem za ty dva moc rád. A nedávno začal na tamburašské zkoušky docházet i můj 15letý syn. Dobrovolně,“ usmívá se a doplňuje, že zájemce o hru na tambury učí přímo v praxi. „U nás se hra na tyto nástroje na základních uměleckých školách nevyučuje. Takže kdo chce v našem souboru hrát, vybere si nástroj, který je mu blízký, a pak už s námi zkouší pod vedením zkušenějšího patrona. Pokud chodí pravidelně na zkoušky, je schopen po několika měsících zahrát i některé skladby na koncertě,“ říká muž, kterému hudba zabírá téměř všechen volný čas. „Kromě tamburašů a gymnaziálního souboru vedu také chrámový sbor ve Studénce, a navíc jako varhaník působím v kostele Všech svatých v Butovicích. Mimo to dojíždím už několik let do Prahy jako hostující dirigent Pražských tamburašů, kteří mě po úmrtí jejich posledního dirigenta požádali o spolupráci,“ vyjmenovává své aktivity a připomíná, že kromě zmíněného listopadového koncertu v Bílovci se tamburaši ze Studénky chystají začátkem prosince také na nejstarší soutěžní přehlídku tamburašských souborů v srbské Rumě.
Tamburaši jsou orchestr drnkacích nástrojů, název je odvozen od tambury, nástroje patřícího do skupiny louten, původem z Balkánu. Zdroj: Wikipedie.
