Jeden z účastníků bude mít jedinečnou možnost získat 2 vstupenky na koncert, který proběhne ve Frýdku-Místku tentýž den.
Loni jste na podzim koncertoval se skupinou Fragile v Ostravě. Jaká zde byla atmosféra? A jak vůbec vnímáte ostravské publikum?
Nejdůležitější na koncertě je, abychom spolupracovali. Jestli se jedná o ostravské publikum, nebo publikum v Prešově, je to úplně jedno. Když mezi námi proběhne energie, koncert bude skvělý. A to se většinou ukáže hned na začátku.
Letos jste opět vyrazili na turné, 11. listopadu budete ve Frýdku – Místku. Ostravu jste tento rok vynechali. Není to škoda?
Přiznám se, že já ani nevím, kde přesně koncertujeme. To je spíš otázka na můj management. Ale Ostravu mám velmi rád.
Co konkrétně?
Je to ulice Stodolní, kde je opravdu krásně, plno lidí, stále se tam něco děje.
V Ostravě se přece jen zastavíte. V Domě knihy Knihcentrum budete podepisovat knihu Enter. Co všechno v této publikaci najdeme?
Je to kniha, kterou jsem vytvořil během několika let intenzivního focení. Fotil jsem, co mi přišlo pod ruku. Jestli to byl fotoaparát jednorázový, anebo telefon, či nějaký celkem vážný fotoaparát, bylo mi to jedno. Zachycoval jsem momenty, které se mi líbily. A to je výsledek. Na začátku jsme měli tuším 8 000 fotografií, a spolu s Denisou Bogdalíkovou, kurátorkou, jsme horko-těžko vybrali ty fotografie, které jsou v knize. Musím podotknout, že jsem nesmírně zavázaný pánovi Hegerovi a nakladatelství Slovart, že mi pomohli tuto knihu udělat tak, jak jsem chtěl.
Nedávno vyšla autorizovaná biografie Joža Ráže – Můj příběh. Čtenáři by jistě uvítali i biografii Richarda Müllera. Byla by to jistě zajímavá kniha. Co myslíte?
Myslím si, že ne. Já vedu celkem normální a obyčejný život. Někdy až nudný. Turbulentní období mám dávno za sebou. A ne na všechno rád vzpomínám…
Jak vůbec vznikla vaše spolupráce se skupinou Fragile?
Řešili jsme s managementem, co udělat příští rok a přišel nápad, abychom to zkusili udělat s a cappellou. Na Slovensku je nejlepší a cappella Fragile, a šli jsme se podívat na jejich koncert. Byli jsme nadšení. Koupili jsme si jejich CD a nevěřili jsme, že je to celé udělané jen hlasy. Dohodli jsme se, že bychom mohli zkusit udělat jednu písničku. Po Schodoch. Tu jsme aj udělali a otestovali jsme ji. Fungovalo to. A tehdy začalo 9 měsíční, náročné období dennodenních zkoušek, schůzek. Kdybych věděl, že to bude tak náročné, nikdy bych se do toho nepustil :-) Spustili jsme prodej lístků a ono se to v průběhu měsíce vyprodalo. Zaskočilo nás to v pozitivním slova smyslu. A proto jsme se rozhodli, že tento program uděláme znovu s tím, že přidáme některé novější písně a písně, které se do tohoto žánru hodí.
Příprava na vystoupení bez hudebních nástrojů musí náročná. Povězte nám něco o tom, jak probíhá?
Tak jak jsem již uvedl, je to nesmírně náročná práce a tady bych rád vyzdvihl nadlidské úsilí kapelníka Braňa Kostky, který udělal většinu aranží, a také Janky Golis. Každý nástroj musí nahradit jeden hlas. Včetně činelu, bubnu, trubky, kytary, atd. Je to opravdu nesmírně náročný žánr.
Nyní jsou vaše koncerty v České republice v plném proudu. Jaké jsou vaše dojmy? A vnímáte nějaký rozdíl mezi českým a slovenským publikem?
Řekl bych, že české publikum je vnímavější, reaguje pokojněji, ale není to až tak markantní rozdíl. Jsem velmi rád, že v obou krajinách se setkáváme s úspěchem, a toho si nesmírně vážím, zvlášť v době ekonomické krize, a obrovského přetlaku a výběru akcí.
Kterou skladbu z repertoáru „Hlasy 2“ zpíváte nejraději? Je pro vás některá srdeční záležitostí?
Jak kdy. Mám rád Tlakovú níž nebo Baroko, anebo to je písnička, kterou jsem s kapelou nehrával, když v ní zpívá více hlasů. Teď si to užívám. A zase když hraju s kapelou, mám rád jiné písničky, například Cigaretku na dva ťahy. Mohu vám ale říct, kterou pro mě byla nejtěžší se naučit. Je to píseň Slon v porceláne, stará 30 roků. Nastoupit přesně, to pro mě byla opravdu úmorná cesta, ale zvládl jsem to. (více-méně) :-).
Kateřina Žídková
