Pavla Dobíšková, sběratelka: “Poradna spočívá v tom, že si lidi můžou donést panenky, u kterých jim určím, jak jsou staré, z jakého jsou materiálu, kam je mají zařadit. O ceně se špatně mluví, protože panenky podléhají zájmu. Když je o něco zájem, tak tím je dražší panenka a špatně se shání. Výstavu pořádám s manželem, který mi všechny panenky opravuje, protože kupujeme panenky, které už jsou rozbité, které by jinak skončily v koši nebo někde jinde.”
Rostislav Dobíšek, opravář panenek: “Když nějaká sběratelka potřebuje opravit panenku, která je třeba v dezolátním stavu, nebo chce jen opravu či renovaci, tak se na mě obrátí, já jim udělám renovaci, vyměním gumy, udělám lak, vlasy, oči a všechno, co je kolem té panny třeba.”
Pavla Dobíšková, sběratelka: “A všechno, co je tady vidět, ušité věci, které šiju podle knih a střihů. Ty jsou v knihách, které sbírám též a jsou tady vystavené na výstavce, kde si každý může přečíst, jak ty panenky vznikaly a jak to všechno bylo. Jsem sběratelka celuloidových panenek. Každá babička, která tady s vnoučkem přijde, si tady najde svou panenku, se kterou si hrála. Dále sbírám panenky stoleté, to znamená, že sbírám porcelánové panenky z roku 1900 až 1923. Jsou to panenky, které byly jako loutky před výlohou krejčovství a podle nich se šily modely pro dámy do zámků a měšťanských domů. A děti tu panenku, aby si s ní mohli hrát a ta měla stejné šaty jako ta maminka. To značí ty obličeje těch panenek nejsou ještě takové dětské. Ty se u porcelánových panenek začaly vyrábět tak kolem roku 1930.”
