Mladá bubenice Kristýna Sibinská si žije svůj sen, získala stipendium na proslulé Berklee College of Music v americkém Bostonu, a za sebou má první rok studia. To, co se na nejlepší hudební škole na světě zatím naučila, si ale nechce nechávat jen pro sebe. Vystoupila na bubenickém workshopu Základní umělecké školy Jana Amose Komenského ve Studénce.
Jan Tulej, učitel bicích nástrojů, ZUŠ J. A. Komenského, Studénka: “Kristýnka tady jednou s kapelou zkoušela na koncert, tak jsem se domluvili, že by tady udělala workshop pro naše děti, aby viděly, jak se to má dělat.”
Kristýna Sibinská, studentka Berklee college of Music, Boston: “Začala jsem hrát v šesti letech, taťka byl amatérský muzikant, hrál na kytaru a baskytaru, a já jsem si řekla, že se mi líbí ty bicí, že bych to chtěla chtěla, a o n mi vyhověl. A tak nějak už se to táhlo se mnou.”
Kristýna Sibinská, studentka Berklee college of Music, Boston: “Začalo to hned základní uměleckou školou, To doporučuji všem, aby nezačínali sami, ale s nějakým učitelem, který je bude vést, aby se nenaučili různé zlozvyky. Potom jsem pokračovala na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze a potom Berklee College of Music v Bostonu.”
Svůj workshop zaměřila Kristýna Sibinská, která pochází ze Šenova u Ostravy, na začínající bubeníky, rozebrala třeba téma rozcvičky nebo rytmické styly. O mladé bubeníky teď ani ve Studénce není nouze.
Jan Tulej, učitel bicích nástrojů, ZUŠ J. A. Komenského, Studénka: “Zájem je dost velký, hlavně u děvčat, a doufám, že po vystoupení Kristýnky bude ještě větší. Je to tím, že bicí jsou krásný nástroj, je to rytmická věc, takže proč ne, proč ne holky.”
Jasmína Nagyová, žákyně hry na bicí, ZUŠ J. A. Komenského, Studénka: “Hraju rok a dostal jsem se k tomu tak, že jsem slyšela ty bubny a chtěla jsem to vyzkoušet, a pak mě to začalo bavit, tak jsem přestoupila na uměleckou školu. Nemám oblíbeného bubeníka, ale mám oblíbenou kapelu AC/DC.”
Kristýna Sibinská, studentka Berklee college of Music, Boston: “Já se vždycky snažím nejvíc motivovat, a ať už je to v hudbě, nebo v bicích, ale i v čemkoliv jiném, co chtějí dělat. Protože já jsem si vždycky za tím snem hrozně šla, fakt, každý den jsem udělala ty malinké kroky za tím, abych byla tam, kde jsem teďka, to je podle mě nejdůležitější. A opravdu, jestli někdo chce být, já nevím fotbalista nebo astronaut, to je úplně jedno, ale když si za tím půjdou a budou tomu opravdu dávat ten čas, tak si myslím, že to prostě musí vyjít. Ještě malinko štěstí je vždycky potřeba, ale začíná to vždycky v hlavě každého.”
