O trzích v Paříži jsem na blogu již psala. Tyto náušnice jsem tam také koupila. Nasadila jsem si je do ucha hned po jejich zaplacení, protože se mi moc líbily. Naše procházka pokračovala po nových místech Paříže a já hned po obědě zjistila, že jsem jednu náušnici ztratila. A když jsme se večer vrátili domů, rozhodli jsme se před vchodem našeho bytu, že si připravíme pravou, pařížskou večeři. A tak jsme se vydali ještě nakoupit mušle. Cestou zpátky jsme původně zamýšleli jít jinou cestou, ale nakonec, ani nevím proč, jsme nepřešli ulici a vraceli se po stejném chodníku. A já na zemi našla mou ztracenou náušnici. Nechápali jsme, jak po snad desíti kilometrech, které jsme ten den ušli, se má náušnice mohla ocitnout zpět před naším domem. Všichni to nazvali osudem. Vysvětlení jsme neměli. Až za pár dní mi došlo, že se náušnice asi zachytila na mé šále nebo ve vlasech a upadla na chodník zrovna když jsme se vraceli domů. Jenže také jsme mohli přejít ten chodník a jít jinou cestou. Takže osud to určitě byl. A co osudového jste zažili Vy? Lásku, setkání, obojí?
Jeden osudový příběh mě nedávno zaujal ve filmu Lov na boháče, originál Hors de Prix. Poblázněné, francouzské komedie mě většinou rozesmějí na celý večer. I tato komedie se povedla. Ale jeden okamžik v tomto filmu mě donutil se zamyslet. Žena, Irene, s vášní pro drahé, značkové věci se přátelila jen s bohatými muži. Bylo to snad jediné kritérium, které museli muži splňovat, aby se stali jejími milenci. A pak přišel “Pan osudový“. Chudý a do Iren bezhlavě zamilovaný číšník. Během několika dní, které s ní strávil, utratil své celoživotní úspory včetně životního a penzijního pojištění. Irene, po zjištění, že už její nápadník, který se původně vydával za boháče, nemá ani vindru, pomstychtivě koupila za jeho poslední peníze ještě značkovou kabelku a chladnokrevně se s ním chtěla navždy rozloučit. A pak nastal okamžik, ze kterého šel mráz po zádech. Pan osudový vytáhl z kapsy poslední euro a požádal Irene o deset vteřin společného času. Když Irene mlčky převzala do svých prstů minci, sklonil hlavu, aby jí byl ještě blíže. Stáli tam mlčky. On, s touhou ji zastavit, ona s touhou neztratit svou masku a nekomplikovat si vysněný život...Na You Tube.cz jsem pak zjistila, že tuto scénku zhlédlo již přes 27 000 lidí. Asi přešel mráz po zádech minimálně celou Evropou.
Kolekce 21: Tílko a bunda New Yorker, jeansy Vero Moda. Pokud hledáte jeansy s trochu vyvýšeným pasem, Vero Moda vám nabídne hned několik modelů. Jeansy jsou neskutečně pohodlné a už se těším, až je budu nosit do vysokých kozaček. V těchto botách Tamaris mám stejný pocit. Jsou velice lehké a perfektně sedí na noze. Přestože mají podpatek, jsou také velice pohodlné. Hadí kabelku již znáte. Řetěz a hodinky na krk jsou z OD Elán Havířov. Šátek New Yorker má dva vzory - z jedné strany zebru a z té druhé geparda. Náušnice NN - Paris.
Fotografie jsou z farmy Bolka Polívky a nádherné obce Olšany. Mimochodem, věděli jste, že film Dědictví aneb .... se natáčel převážně v této obci? Stála jsem před hospůdkou, kde ve filmu autobus nakládal Bolka se svými kumpány předtím než vyráželi zapíjet kozu Lízinku nebo rybník, kolem kterého se Bolek proháněl na koni.
Potkala jsem zde také svého prvního proužkovaného hlemýždě ve svém životě. Osudové setkání dokládám fotografií.
