Narodil jste se v Miláně, žil jste v New Yorku a nyní je Vašim domovem Brno. V čem jsou tato města pro život rozdílná?
Milán je moje rodné město. Žil jsem tam do svých 33 let. Byl jsem v New Yorku v letech 1987/88, v Brně v posledních čtyřech letech. Tři různá města, tři různá období mého života. Milán a New York se změnily hodně během těchto let, stejně jako Brno. Avšak mají něco společného. Směsicí kultury, nápadů a lidí z celého světa.
Brno je dnes multikulturní město, mnohem více než například Praha, dle mého názoru, kvůli různým faktorům. K tomu přispívají i různé velké IT firmy z celého světa (například Microsoft, IBM, At&t, Zebra, Redhat atd.), které stále nabírají lidi ze zahraničí.
Co Vás do Brna přivedlo?
Moje první kroky do Brna mířily před revolucí v roce 1986, velmi rychlá zastávka mezi turistickou návštěvou Budapeště, Vídně a Prahy. Podruhé jsem tu byl v září roku 1996, a to byl okamžik, který mi změnil život díky mé moravské přítelkyni, kterou jsem si vzal v Lednici v roce 2000. Ačkoliv jsem ji potkal v Miláně. Žili jsme 15 let v Miláně a Turíně. Teprve roku 2013 jsme se přestěhovali sem.
Pracoval jste jako hlavní kameraman pro nadaci režiséra Stevena Spielberga. Co Vám tato zkušenost přinesla pro budoucí práci?
Být kameramanem pro The Shoah Foundation bylo ohromující. Během dvou let jsem udělal nejméně sto rozhovorů s lidmi, kteří trpěli holocaustem. Mnoho neuvěřitelných příběhů o útěcích, schovávání se v koncentračním táboře atd.
Některé z rozhovorů trvaly až osm hodin. Velký přínos této skvělé práce, která je stále dostupná všem lidem, tkví v zapamatování si minulosti a pochopení, jak se vyvarovat takto hrozivým událostem do budoucna. Z technické stránky, jsme vždy používali odrážené světlo od softboxu a trochu protisvětla, aby se oddělili lidé od pozadí. Základem bylo, aby se zpovídaní cítili pohodlně a příjemně s historikem, který jim kladl otázky. Vždy jsme začínali od prvních let jejich života až po období před, během a po válce.
Několik měsíců po tom, jsem skoro nespal, vždy se mi zdálo o nacistech, zabíjení a deportacích. Každopádně mi tato zkušenost dala podněty k přemýšlení o tom, jak točit dokumenty.
Vy a režisér António Pedro Nobre jste natočili celovečerní dokument Czizincii/Mygranti. Co je hlavním poselstvím filmu?
Film analyzuje migraci v této zemi, počínaje Pražským jarem, až do referenda Brexit, a to nejen z pohledu bývalých českých migrantů, kteří hledali politický azyl v zahraničí, aby unikli komunismu, ale také cizinců, kteří zde našli svůj domov a budovali zde svůj život. Je to portrét tolerance, diskriminace a multikulturalismu v jedné z nejméně kosmopolitních evropských společností. Toto je hlavní zpráva našich dvaceti zpovídaných postav z celého světa.
Na druhou stranu to odráží náš životní přístup. Jsme šťastní, že jsme tady, jsme integrováni, děláme tvůrčí práci, milujeme lidi, kulturu a život v České republice.
Narazili jste při natáčení tohoto dokumentu na nějaké problémy, se kterými jste se museli nečekaně vyrovnávat?
Za prvé – žádný rozpočet. Rozhodli jsme se to udělat bez sponzorů nebo koprodukcí. Našim cílem bylo a stále je: pokud chcete něco udělat, udělejte to bez ohledu na peníze. Samozřejmě jsme během této dvouleté práce měli možnost najít sponzorství, aby se dokument stal více žádoucí pro publikum, a to i technicky. Za druhé – všichni naši aktéři během týdne pracovali, takže jsme práci často přesouvali na víkend.
Letos znovu usednete do poroty Mezinárodního festivalu outdoorových filmů. Existuje nějaký snímek z předchozích ročníků, který vás nadchl natolik, že Vám zůstal v paměti dodnes?
Ano, je tu jeden, který se mi hodně líbil.
Čím se při posuzování filmů MFOF řídíte? Co by měl, podle Vás, vítězný snímek mít?
Já osobně musím být, jako režisér a kameraman, spokojen s obrazem. Nejlepší záběry, nejlepší světlo, nejlepší kamera, které stojí za vyprávěním. To jsou prvky, které rozhodují. Příběh je také důležitý, pokud je úžasný, s dobrými dialogy nebo alespoň dobrým scénářem. Dokument nemusí být nudný ani bez napětí.
MFOF má čtyři soutěžní kategorie (dobrodružný a extrémní sportovní film, horolezecký a horský film, dobrodružný vodní sportovní film, cestopisný film). Je některá z těchto kategorií vašemu srdci nejbližší?
Mám rád cestopisné filmy a extrémní sporty. Cestopisy přináší lidem vždy něco nového, vyprávění o tom místě. Extrémní sporty jsou nádherné na pohled pro odvahu a statečnost sportovců.
Jaký máte ke sportu Vy osobně vztah?
Býval jsem dobrým windsurferem po dobu patnácti let. Také jsem sportoval s malými loďkami a katamarány(Laser, Hoby cat 16), dále MTB, lyžování, tenis a většinou fotbal s přáteli. Ale dnes už je to s těmito sporty náročnější. Fotbal, tenis, lyžování a kolo zůstává.
Co byste mladým, začínajícím režisérům a kameramanům poradil?
Najděte ty správné úžasné příběhy, jděte hluboko do postav, využívejte filmového jazyka, pokud ho znáte, dělejte dechberoucí záběry, pracujte s vášní a otevřeným srdcem pro to, co jste ochotni říct ostatním.
Rozhovor připravila Mgr. Eliška Bártlová pro festivalové noviny jubilejního ročníku XV. Mezinárodního festivalu outdoorových filmů skupiny ČEZ a pro www.cervenykoberec.cz.
Veškeré podrobnosti týkající se XV. ročníku Mezinárodního festivalu outdoorových filmů 2017 najdete na www.outdoorfilms.cz.
Sledujte nás též na Facebooku, Instagramu, nebo na Youtube:
