Vojtěch Štěpánek studoval na Státní konzervatoři v Praze obor hudebně-dramatický pod vedením profesorů Hany Maciuchové a Jana Novotného. Od roku 2004 působil ve Strašnickém divadle v Praze jako režisér a herec. Účinkoval například v inscenacích Faust, JuliusCaesar, Škola pro ženy či Oidipús Rex a režíroval inscenace Kebab, SleepingAround a Testosteron.
V roce 2012 nastoupil jako kmenový režisér Divadla Komedie, kde pak od roku 2014 působil jako ředitel. Pod jeho vedením se divadlo profilovalo jako Centrum východní dramatiky, přičemž se soustředilo na uvádění dosud neobjevených či zcela nových her dramatiků východních proveniencí. Uvedl zde například Różewiczovu Past, Klimáčkovy tituly Rozkvetlysekery a Ježíškovaarmáda, hru Markéty Bidlasové Her Master’s Voice či dramatizaci románu Pavla Göbla Penis pravdy.
V Divadle F. X. Šaldy Liberec nastudoval Stoppardovu Bouřlivou plavbu, dále tituly Ženy a Podivný případ se psem. V uplynulé sezóně hostoval v pražském Divadle pod Palmovkou s komedií Mocná Afrodité od Woodyho Allena a v A studiu Rubín uvedl vlastní text Nevim. Napsal hru Poslední zhasne pro polský Teatr Kochanowskiego v Opoli a v Divadle Palace Praha se již několik let uvádí jeho hra P.R.S.A.
ROZHOVOR S VOJTĚCHEM ŠTĚPÁNKEM
Co vás přivedlo k herectví?
Myslím, že mě uměleckým směrem vedlo přirozené klima v naší rodině. Jako dítě jsem poměrně dost natáčel a vzhledem k tomu, že moje maminka také vystudovala konzervatoř (i když tedy varhany) a také vzhledem k tomu, že jsem jako žák nedbal nejlepšího prospěchu v exaktních předmětech, byla pro mě volba této školy zcela přirozená. Mí profesoři mě pak vedli spíše cestou vytváření si vlastního způsobu divadelního myšlení. Neučili nás, jak se hraje antika, ale tvrdou prací nás dovedli k poznání, že divadlo je velmi osobní a disciplinované řemeslo.
Jaká byla vaše cesta od herectví k režii?
Při škole jsem psal aktovky a uváděl je se svými spolužáky ve Studiu Damúza a ve studiu Řetízek na DAMU. Profesory Petru Špalkovou a Ivana Řezáče to zřejmě nějak oslovilo a tak mi částečně svěřili režii klauzur svého ročníku a později jsem pro tento ročník napsal a ve spolupráci s Braněm Holičkem zrežíroval absolventské představení D-Generace. Když jsem pak ze školy odcházel, šel jsem rovnou do Strašnického divadla, kde jsem věděl, že můžu přivést své spolužáky a pokračovat ve vlastní činnosti. Nakonec s námi do Strašnic odešel i nás profesor Jan Novotný, se kterým jsme donedávna vedli Divadlo Komedie v tandemu jako ředitel a umělecký šéf. Máme za sebou asi 15 sezón budování divadla a divadelního souboru a více než tři desítky premiér. Dá se tedy říci, že moje cesta byla velmi přímá a intenzivní. Občas až divoká.
Kam směřují vaše nejbližší plány s činohrou NDM?
Plány a představy jsou jedna věc, realita je ale věc druhá. Žádné divadlo nemůže začít tak, jak si představuje, že by jednoho krásného dne mělo vypadat. Vede k tomu dlouhá a pracná cesta. A ta se začíná u hereckého souboru, který, kromě toho, že je sestaven z velmi nadaných jedinců, musí být současně také jednotným a suverénním organismem. Budu volit takové tituly, o kterých budu přesvědčen, že jsou divácky atraktivní, tematicky rezonují s dnešním světem, ale především které se budou spíše než o formální režijní koncepci opírat o výjimečné herecké výkony a skvělou hereckou souhru.
Jak se vám pracuje v Ostravě?
Přicházím z prostředí, kde si divadla vzájemně moc nefandí, kde se herci musí hodně otáčet, aby se uživili, kde je sice několik desítek profesionálních souborů, ale kde prorůstá pro mě nepřijatelný trend ústupu souborového života divadel směrem k nádeničině volné nohy. A přicházím do prostředí s několika skvělými souborovými divadly, do divadla, které má velký vícegenerační soubor a velmi slušnou návštěvnost a pevné místo v tradici města a v srdci publika. Chtěl bych, aby se na jevištích NDM odehrávaly velké a silné příběhy a aby se sama činohra NDM stala silnou a velkou. Vše k tomu potřebné tu, myslím, je.
