Pietní akt se uskutečnil symbolicky u příležitosti Dne boje za svobodu a demokracii a 83. výročí prvního opavského transportu židů do Terezína. Jeho součástí bylo také odhalení pamětní desky u domu č. 121, tehdy obecního hostince.
Petr Aharon Tesař, předseda občanského sdružení Krnovská synagoga: “Jsem velice rád, že se takovéto akce konají. Díky nim nemusí být žádný ze zmařených lidských životů zapomenut. Své zvláštní místo v srdci izraelského národa mají i ti, kteří se z nějakých důvodů své víry vzdali, což byl případ právě těchto dvou žen. A vlastně kdo trpěl pod nacisty a byl označen za žida, tak když se jim úplně nemusel cítit nebo jim nábožensky vůbec nebyl, tak jeho potomci mají právo na návrat do Izraele.”
Součástí aktu bylo připomenutí osudů obou žen, které se do historie Mokrých Lazců zapsaly jako členky rodin, jež provozovaly místní hostinec.
Vladimír Otovič Nevlud, předseda spolku CEBENA - cesta bezmoci a naděje: “Příběh Anny Larišové je velmi smutný a tragický. Byla to žena, která pro svou velkou lásku vystoupila z židovské církve a opustila její víru a přijala křest tady v katolickém kostele v Mokrých Lazcích a vdala se za svého manžela, tehdy vdovce Františka Lariše.”
Založili spolu rodinu a doufala v klidný život. Když ji ale manžel opustil a přišel nacismus, znovu byla podle tehdejších zákonů označena za židovku. V roce 1943 byla deportována na neznámé místo na východě, odkud se už nevrátila. Tragický osud potkal i její tetu.
Vladimír Otovič Nevlud, předseda spolku CEBENA - cesta bezmoci a naděje: “Marie Jarošová rozená Riterová se tady provdala za syna, vlastníka tohoto hostince, dnešního Obecního domu. Dlouho žili spokojený život, manžel ji umřel v roce 1920, měli spolu 5 dětí.”
Po roce 1939 byla opět považována za židovku a v roce 1942 ji odvezli prvním opavským transportem do Terezína, kde o rok později zemřela. Na přípravě pietního aktu se podílela i obec, která do něj zapojila i žáky 8. a 9. tříd.
David Teichmann (Nezávislí), starosta Mokrých Lazců: “Přičemž jsme promítli film a zároveň vedli přednášku o jednom židovském chlapci, aby věděli, co se vlastně dělo v různých dobách nacismu. Jsem velmi rád za činnost pana Nevluda, který nám tady tuhle dávno zapomenutou minulost do Mokrých Lazců donesl. A mohli jsme dnešního dne vzdát hold našim bývalým občankám.”
Uložením kamenů zmizelých se tak v Mokrých Lazcích připomněly nejen konkrétní lidské osudy, ale i kapitola místní historie, která nesmí upadnout v zapomnění.
