TV Polar: Paní učitelko, co by měl učitel dělat nebo naopak - co by neměl dělat, aby se stal u žáků tak oblíbený, jako vy?
M. Č.: "Tak za prvé, určitě musí mít rád ty děti. Bez toho to nejde. A potom, musí se snažit být spravedlivý. Smysl pro humor by neměl chybět určitě a potom taky - schopnost zasmát se nejen situacím ve třídě, ale i sobě, protože i učitel někdy udělá chybu a děti se mu rády smějí. Ony to hned využijou. A to je asi základ."
TV Polar: Děti Vás nominovaly už po několikáté do ankety Zlatý Ámos. Jak vám odůvodnily nominaci?
M. Č.: "Ty děti, které mám letos, mám už druhým rokem a ony hned loni v září přišly za mnou a řekly mi, že mě nominují. Říkám: Děti to nejde. Vy to nemůžete vědět hned po měsíci, že jsem vaše oblíbená učitelka. Počkejte a uvidíte, že to třeba vůbec není pravda. A až to budete opravdu vědět, tak to třeba zkuste."
TV Polar: Teď z trochu stinnější stránky. Když jsem si připravovala tento rozhovor, hledala jsem na internetu materiál a našla jsem článek z denního tisku, který vyšel v jednom severočeském deníku. Některé vaše kolegyně, které byly v soutěži méně úspěšné vám asi závidí, protože si novinářům postěžovaly, že soutěž nebyla úplně regulérní, že Vám údajně porota nadržovala.
M. Č.: "To nejde. Porota nemůže nadržovat, tam je 400 očí které to finále sledují přímo v sále. Mně to obzvlášť překvapilo od jedné paní učitelky, která hýřila úsměvy a blahopřáními a nakonec to dopadlo tak, že se jí to nelíbilo. Ono je to asi normální. Když tu korunu člověk nemá, tak se ptá: Proč ji nemám? Proč ji má právě ona? Mně se to nelíbí, tak s tím něco udělám... Člověk, který má internet má ale možnost podívat se na stránky Zlatého Ámose, může se podívat na finále od první minuty až do poslední a pak může říct, jestli jsme na to měli nebo neměli, že korunu máme právě my."
TV Polar: To bude asi nejlepší. Ještě otázka na závěr: Čeho si na svých žácích 4. třídy nejvíce vážíte?
M. Č.: "Učím 20 let a poprvé mám děti, které se mají rády navzájem, pomáhají si, spolupracují, mají radost z úspěchu těch druhých. U nás se stává, že když někdo dostane známku, kterou normálně nedostává - třeba i čtyřkař, který dostane trojku - já ho pochválím a aniž bych cokoli po nich chtěla, oni spontáně začnou tleskat a výskat radostí. A to je moc prima. Nejenom pro toho žáka, který má z té své trojky velkou radost, ale i pro mě, protože to je fantastické mít děti, které se mají rády, nezávidí si... jsou v podstatě nenormální, protože v současné době to není obvyklé... bohužel."
