Můj manžel má rakovinu. Diagnóza, která nakonec skončila úmrtím, zásadně zasáhla Ivanu Hlubinkovou Kožmínovou z Havířova. Jak se s takovou ztrátou vyrovnat? Dá se to vůbec? Co následuje a kde hledat pomoc? Tím vším si musela projít. Své zkušenosti a prožitky popsala i ve své nové knize Nářek ženy.
Ivana Hlubinková Kožmínová, autorka knihy Nářek ženy: „Já si myslím, že nejdůležitější je to, že vidí, že v tom nejsou sami. Takže si myslím, že nejdůležitější je hledat takovou tu víru, že ano, teď je špatně, ale že bude lépe a že lidi potřebují pomoct. Na knize se podílela paní doktorka, protože já jsem tam napsala vlastně ten náš příběh. Proložila jsem to ale příběhem zdravotní sestry z Charity, protože když jsem nakoukla pod ten povrch té jich práce, tak jsem zjistila, jakou oni dělají úžasnou práci. Jak dodávají energii, jak lidem pomáhají a jaké jsou to andělé. A paní doktorka. Já jsem ji požádala, aby se podívala na tu knihu, aby si ji přečetla a aby se k ní vyjádřila, protože ona pracuje s lidmi, kteří tu pomoc také potřebují velice. Takže tam jsou vlastně tři linky dějové. Můj, zdravotní sestra z Charity a plus paní psychiatrička, mluví o své práci.”
A právě i z medicínského hlediska je důležité, aby téma smrti, truchlení a vyhledání odborné pomoci přestalo být tabu.
Petra Pekárková, psychiatrička: „Proto je důležité o tom psát, protože je mnoho lidí, kteří se potkávají se smrtí, ať už profesně, nebo hlavně v osobním životě, a nevědí, kde hledat pomoc. Pomůže samozřejmě rodina, pomohou přátelé, někdo se vrhne do práce, ale je tu i pomoc psychologická nebo psychiatrická. A možná i ta kniha přinese to, že průběh je u každého jiný, přesto mnoho těch fází je podobných. Lidé si procházejí šokem, popřením, hněvem, depresí, smlouváním a smíření přichází až po delší době.“
Osvěta chybí také v tématu paliativní péče.
Ivana Sedláčková, Charita Bohumín: „I když s tím pracuji dennodenně s lidmi, kteří odcházejí a jsou v poslední fázi, tedy v paliativní péči, kdykoliv rodiny oslovíme, většina ani neví, co to znamená. To slovo je pro ně neznámé. Vždycky je s tím musíme seznámit a vysvětlit jim, o co jde. A potom k tomu také přistupují jinak a jsou rádi za to, že můžeme jejich rodičům nebo rodinným příslušníkům pomoci odejít bez bolesti.“
