Ondřej Vorel, je vedoucím katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Ostravské univerzity a v Orlové žije od sedmdesátých let. Narodil se ve Zlíně a k malování ho přivedl jeho otec.
Ondřej Vorel, malíř: "Každopádně to byl táta, který mě nějaký způsobem dotáhl k tomu, poněvadž já jsem holdoval sportu. Táta, ten byl architekt, měl za sebou akademii, takže chtěl, abych nějakým způsobem dělal něco výtvarného, aby po něm něco zůstalo. Když našel kdysi dávno nějakou malou kresbičku, kterou jsem dělal ve škole, tak řekl ano, bude to ono."
V devíti letech začal Ondřej Vorel navštěvovat lidovou školu umění a při tom stále sportoval. S uměním pokračoval na umělecké škole a dvou vysokých školách. Původně se chtěl věnovat architektuře, nakonec se stal kantorem budoucích učitelů výtvarné výchovy.
Ondřej Vorel, malíř: "Naše celá famílie je taková architektonická. Má sestra má dvě vysoké, má architekturu, má akademii architektury. Můj synovec i snacha jsou architekti. Já jsem vlastně začal dělat scénografii, což je taky architektura. Sice jen malá, v malém komorním prostředí divadla. Tou jsem se chtěl nějakým způsobem zabývat, poněvadž v tom se skutečně skloubí to výtvarné umění s tou architekturou daleko nejvíc než v nějakých urbanistických scenériích a scénografiích. Chtěl jsem taky být architektem, nicméně skončil jsem jako kantor."
Znamením Vorlovy práce vždy byla a je neobyčejnost. Ondřej Vorel, malíř: "Já nejsem ten, který by nějakým způsobem chtěl moc experimentovat. Chtěl bych se spíše držet takových těch základních tradic, které by mělo výtvarné umění předávat. Zpracovávám věci, které jsou pro toho člověka, který je tvůrce a který předává, prostě pro každého z nás, dennodenním životem a dennodenním obsahem. Nedělám experimenty, neexperimentuju s nějakými koncepty. Takže jsou to obecné věci. Například poslední část mé tvorby, poslední tři, čtyři roky, jsou to věci, které jsou někdy velice smutné. Cyklus Letokruhy, to je 13 velkoplošných kreseb plus 18 velkých maleb, které jsou o smutných věcech - o smrti, umírání, o rakovině o věcech, které mě bohužel osobně potkaly a se kterými jsem se chtěl vyrovnat skrz toho výtvarného umění."
S obrazy Ondřeje Vorla, který se snaží svůj volný část trávit s přáteli ve spolku nazvaném Utlačovaní manželé učitelek a také se třemi vnučkami, se mohli lidé seznámit, dá se říci, po celém světě.
Ondřej Vorel, malíř: "Ten seznam těch zahraničních výstav je, myslím si, hlavně po roce 1990 hodně bohatý. Když to vezmu v Evropě tak Anglie, Francie, Řecko, Německo, Rakousko, Švédsko dále také USA a Kanada. Jsem rád, že jsem se mohl prezentovat v některých prestižních výstavních centrech, jako jsou například Královská galerie v Beneluxu nebo londýnské galérie. Poslední výstavu jsem měl v Oxfordu, což byla spíše školská záležitost, ale pro mě celkem významná. Takže těch zemí je hodně. Budu rád, když teď budoucí, která bude snad v březnu v Katowicích, snad bude taky přijata veřejnosti celkem příjemně."
Obrazy Ondřeje Vorla jsou i v soukromích sbírkách známých osobností, a to například herců Petra Nárožného a Bolka Polívky.
