Paní Marta a pan František se seznámili příznačně na svatbě sestřenice. Než měli svou vlastní svatbu, uběhly dva roky a to už si byli jistí, že k sobě patří.
František Kuboszek: „My se máme fakt rádi, to je to. Ona nemůže být beze mě, já nemůžu být bez ní." Marta Kuboszková: „Nikdy jsem toho sňatku nelitovala."
Manželé vychovali dceru a dnes jim už kromě ní a dvou vnuček dělají radost také tři pravnoučata. Vědí, že se na své prarodiče mohou spolehnout stejně, jako se oni spoléhali celý život jeden na druhého.
Marta Kuboszková: „František byl pracovitý a moc hodný na mě. Vždycky přišel, popovídal si." František Kuboszek: „Nevím, že bych někdy řekl, že je škoda, že jsem se ženil. Jsem rád, že to tak je."
A tomu odpovídal také dárek pro diamantovou nevěstu. František Kuboszek: „No co bych jí dal, pusu přece!" Marta Kuboszková: „Kytičku mi nekoupil, on takový nebyl, to raději řekl dceři, ať něco přinese, ale sám mi nikdy kytičku nepřinesl."
Na jejich vztahu ale tato maličkost nic neubrala, mají důležitější přání. Marta Kuboszková: „Přeji si, abychom se měli rádi a abychom jeden druhému odpouštěli." František Kuboszek: „Byl bych rád, aby to pokračovalo jako dosud. Víc si nepřeji."
Tak ať vám to, manželé Kuboszkovi, vyjde a ať se ve zdraví, lásce a spokojenosti dožijete ještě mnoha společných let.