Je krátce po jedné hodině v noci a všichni dobrovolníci, strážníci, zástupci Červeného kříže jsou nachystáni na příjezd dalších stovek běženců.
Do Bohumína přijíždí každou noc několik vlaků. Většina uprchlických rodin pokračuje ve své cestě dále.
Musí však přestoupit na jiný vlak, který míří dál do Prahy, Vídně či Berlína. Lidé jsou po mnoha dnech na útěku vyčerpání, zmatení, mnohdy hladoví. Organizace na vlakovém nádraží je velmi propracovaná. Každý přesně ví, co má dělat, koho kam nasměrovat, jak pomoci.
Oldřich Gbelec, ředitel ČČK Karviná: “Ona se ta situace tady na bohumínském nádraží nějak zásadně nemění. Struktura lidí se mění maximálně v tom sociálním postavení. Jde vidět, že přijíždějí lidé chudší. Vidíme to na tom oblečení, na tom, co mají s sebou, ale jsou to všechno lidi, kteří prchají před nebezpečím a ohrožením života. My je nerozlišujeme kdo je odkud, ale snažíme se jim poskytnout maximální péči.”
Dobrovolníci pomáhají uprchlíkům se zavazadly, kočárky. Lidé, kteří musí čekat na další spoj naleznou zázemí ve vestibulu, děti mohou složit hlavu ve vyhřívaném stanu, který pro ně zabezpečili dobrovolní hasiči z Kopytova.
Oldřich Gbelec, ředitel ČČK Karviná: “Máme pro ně připraveno občerstvení v podobě jídla, máme pro ně připravenou kávu, čaj, místnost na spaní, pokud jsou opravdu unavení. Mají možnost tady vykonat hygienu a naši dobrovolníci se jim snaží pobyt zpříjemnit, než přijede další vlak, na který čekají.”
Velmi důležití jsou i ukrajinští dobrovolníci, kteří se starají o tlumočení.
Ivan Pavlovyč, tlumočník: “Ta pomoc, co tady děláte pro naše lidi, to je prostě úžasné. Nikdy nebude dost vděku, za to co vy děláte. Já si také uvědomuji, jaká to je zátěž i pro ty občany i pro stát. Já jako této národnosti to beru tak, že tady musím být. Chci a musím tady být a snažím se pomáhat, co to jen půjde a čím můžu. Nejvíce teď můžu překládat. Jak tady jezdí ty vlaky, je tady hodně lidí a je třeba je roztřídit.”
Zoufalství lidí, je vidět v každých očích. Tyto ženy chtějí zůstat v Česku a rychle si najít práci. Bydlely blízko ruských hranic a nechápou, jak mohl Putin takto na své krajany zaútočit.
Iliana, Ukrajinka: “Bylo to 24. února ráno, když se to stalo. Ještě jsme spali. Nikdo nevěřil, že se může něco takového stát. Byl to neskutečný stres. Vůbec jsme nevěděli, co máme dělat, jak se zachovat. Začali jsme hledat sklepy a úkryty, kde se schovat.”
Iliana, Ukrajinka: “Je to opravdu hrozné. Moje rodina je roztržena. Mám děti, vnuka, dceru a snachu v Polsku. Doma jsme měli své podnikání, byty, všechno jsme tam museli nechat, vše opustit.”
Prozatím se nepředpokládá, že by příval uprchlíků měl polevit. Dobrovolníci jsou však odhodláni pomáhat až do konce.
