Jednotlivé části inscenace nás zavedou do různých dob a míst…
Choreografii Reginy Hofmanové Après rasage bude výrazně podporovat hudba Ástora Piazzolly, který se v padesátých letech minulého století velmi zasloužil o „záchranu“ a rozvoj tanga a stal se pravým králem tanga nuevo. V té době se totiž mnohým zdálo, že tango bude zatlačeno do pozadí swingem a rock’n’rollem. Z omylu je o několik let později vyvedl právě Ástor Piazzolla.
„Tango je tanec, o kterém se šíří řada stereotypů a falešných představ. To jsem rozvedla do dalších obrazů. Například v jedné části tanečníci tančí spolu, což není nic záhadného, protože tango začínalo jako tanec mužů, neboť v dělnických čtvrtích byl nedostatek žen – ty se začaly přidávat až po několika desítkách let, když se změnila demografická situace. I dnes, když jdete na milongu, což je taková ‚tango tancovačka‘, tak je běžné, že ženy tančí s ženami, muži s muži, ale nejsou v tom žádné vedlejší konotace. Já nechávám na divákovi, ať si udělá sám představu, na co jak reaguje, co to v něm vyvolá…,“ říká o své choreografii Regina Hofmanová.
V choreografii Rain Dogs Johana Ingera zazní charakteristický hlas Toma Waitse, jehož šansony a blues mají někdy až industriální zvuk. Americký hudebník a herec Tom Waits patří mezi nejvýraznější a nejosobitější hudebníky 20. a 21. století, který svým nezaměnitelným rukopisem dokázal ovlivnit celé generace umělců. V roce 2011 byl uveden do Rokenrolové síně slávy a mnohokrát nominován na prestižní cenu Grammy. Silné téma emočního i fyzického vykořenění, které Waits v Rain Dogs syrově vykresluje, inspirovalo švédského autora choreografie Johana Ingera. Ten využívá metafory „zmoklých psů“, představujících svět lidí, jedinců tápajících v pralesu města, ve svých vztazích i životech. Téma opuštění a ztracení se ovšem objevuje i v dalších Waitsových dílech. Inscenace tak staví na výrazných písních jeho tvorby napříč celou diskografií, počínaje raným dílem Small Change (1976) přes oceňovanou nahrávku Swordfishtrombones (1983) až po jednoho ze zástupců současné tvorby Real Gone (2004). V inscenaci nechybí proslulá balada The Piano Has Been Drinking, v níž se autor převtělil do pobudy vykřikujícího pijanská hesla za doprovodu barového, záměrně rozladěného klavíru. Skladba je typickým příkladem Waitsovy schopnosti vžít se do role člověka ztraceného ve společnosti, což činí s osobitým humorem, sociální empatií a neopakovatelnou autentičností.
„Na Tomu Waitsovi je něco velmi exotického. Hlas Toma Waitse má určitou vůni a zcela zvláštní zabarvení, kterým nás zaujme a vzbudí v nás – jako posluchačích – spoustu asociací. Jeho písně vypravují hmatatelné příběhy. Konkrétní situace jsem tedy mohl vytvořit i na základě příběhů z těchto písní, víc mě ale přitahovala myšlenka udělat obsah trochu abstraktnější, a tím – myslím si – se tématu písně v jeho podstatě ještě více přiblížit. Jaký příběh z toho lze vyčíst? Nespatřuji v tom skutečně konkrétní příběh – vidím svět… Svět ze ztracených a zlomených lidí, kteří se snaží vyznat se ve svých životech, jak mohou. Podle nejlepšího vědomí a svědomí – jak se o to snažíme my všichni. Výraz Rain Dog je odvozen od psa, který se vydá na dlouhou procházku, začne pršet, a on se už nedokáže vrátit domů a ztratí se. Tato metafora je pro mou inscenaci důležitá,“ uvádí Johan Inger. V této souvislosti je potřeba podtrhnout skutečnost, že Národní divadlo moravskoslezské je prvním baletním souborem v Česku, který nastudoval choreografii tohoto významného a na světových baletních scénách žádaného současného choreografa.
Také choreografa Itzika Galiliho ovlivnila při tvorbě titulu O Balcão de Amor hudba – zvolil kubánského skladatele Péreze Prada, který jako první ve svých kompozicích zpopularizoval mambo jako specifický hudební žánr. Mambo (později zahrnuté pod širší označení salsa) je spojeno s největším karibským ostrovem Kubou podobně nerozlučně, jako k sobě patří proslulé tamní pláže a rum. Vysvětlení této volby je podle choreografa prosté: „Několikrát jsem navštívil Kubu a viděl, jak vášnivý vztah mají Kubánci k životu. Jak dokážou být kreativní a hlavně jakou obrovskou radost jim přináší salsa.“
Pérez Prado (neboli „Král mamba“) je autorem slavných skladeb jako Mambo No. 5 (které se hned dvakrát vyšplhalo na první příčku anglické hitparády a nechybí ani v inscenaci) nebo Mambo No. 8. Žánr mamba dosáhl svého vrcholu v roce 1955, když americkou hitparádu dobyla Pradova ča-ča-ča verze skladby Cherry Pink and Apple Blossom White, která se na „trůnu“ udržela po dobu deseti týdnů. V roce 1958 Prado opět vystoupal na první příčku hitparády s jednou z vlastních skladeb s názvem Patricia. Pradova popularita ve Spojených státech byla téměř totožná s popularitou první vlny latinské hudby během 40. a 50. let a autor sám rovněž vystoupil v několika amerických, evropských a mexických filmech.V choreografii Itzika Galiliho zazní například skladby Mambo No. 5, Cherry Pink and Apple Blossom White, Patricia, Besame Mucho a další. Dílo je plné jiskřivé komediálnosti, vtipu, přirozené sexuality i půvabných absurdit.
Premiéra inscenace se uskuteční 2. listopadu 2017 v 18.30 hodin v Divadle Jiřího Myrona.
Choreografie Après rasage je realizována za finanční podpory Nadace Život umělce.
Choreografie Rain Dogs je realizována pod osobní záštitou velvyslankyně Švédska v České republice paní Viktorie Li.
Choreografie O Balcão de Amor je realizována za finanční podpory a pod osobní záštitou velvyslance Státu Izrael v České republice J. E. Daniela Martina Merona.
KDO JE REGINA HOFMANOVÁ?
Regina Hofmanová, rodačka z Prahy, studovala překladatelství a tlumočnictví (angličtina a ruština) na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a choreografii na katedře tance HAMU. Účastnila se mnoha zahraničních stáží, např. s Michaelem Laubem v Amsterdamu, s Elisabeth Corbettovou v Maastrichtu a v Laban Centru v Londýně. S vlastním souborem vystupovala v divadlech v České republice i v zahraničí. Jako operní choreografka a pohybová režisérka spolupracovala ve Státní opeře Praha a Národním divadle na celé řadě inscenací, jako byly např. Voják a tanečnice B. Martinů (režie D. Pountney a N. Raab), Circus Terra T. Madsena (režie J. Nekvasil; koprodukce s Norskou operou Oslo), Piková dáma (režie R. Hovenbitzer) a Bernsteinova opera Candide v režii bratří Cabanů. V Národním divadle v Praze vytvořila choreografii k inscenacím Smrt Klinghoffera (režie J. Nekvasil; nominace na nejlepší inscenaci roku), Man and Boy: Dada (režie R. Tannenbaum), Montezuma (La conquista) v režii N. Muniho a Samson a Dalila (režie M. Chudovský).
KDO JE JOHAN INGER?
Johan Inger se v posledních letech stal jedním z nejvýznamnějších současných choreografů mezinárodní taneční scény. Narodil se v roce 1967 ve Stockholmu. Svou kariéru tanečníka začal roku 1985 v souboru Královského švédského baletu, jehož sólistou se stal v roce 1989. Rok nato odchází do Nederlands Dans Theater (NDT), kde se mu dostává renomé jako Jiřímu Kyliánovi; stává se tam jedním z nejvyprofilovanějších tanečníků souboru. Po prvních vlastních kreacích v rámci workshopů NDT předvádí Inger na festivalu Holland Dance Festival svou první vlastní inscenaci s názvem Mellantid. V roce 2003 opouští Johan Inger Nederlands Dans Theater, aby se stal uměleckým šéfem renomovaného souboru Cullberg Ballett. V létě 2008 z této pozice odchází, aby se věnoval zcela a pouze choreografii.
KDO JE ITZIK GALILI?
Narodil se v Izraeli, tančil v taneční společnosti Bat-Dor, Batsheva II a Batsheva Dance Company, kde se začal věnovat choreografii. Absolvoval mezinárodní Gulbenkianův kurz pro profesionální skladatele a choreografy ve Velké Británii. V roce 1990 jeho choreografie Old Cartoon získala cenu za originalitu v soutěži choreografů Gvanim. V roce 1991 se Galili přestěhoval do Nizozemska a v Amsterdamu založil soubor, který realizoval jeho vlastní projekty. Jeho kontroverzní dílo The Butterfly Effect získalo Cenu publika na mezinárodní soutěži pro choreografy v Groningenu a stalo se jeho průlomovým dílem, kterým si získal mezinárodní uznání. V roce 1997 ho ministerstvo kultury jmenovalo uměleckým ředitelem nově založeného souboru v Groningenu s názvem NND/Galili Dance. V roce 2009 se Galili vrátil do Amsterdamu jako spoluzakladatel a umělecký ředitel souboru moderního tance Dansgroep Amsterdam. Od roku 2011 Galili působí jako hostující choreograf na mezinárodní taneční scéně. Do dnešního dne Galili vytvořil dílo čítající více než 80 choreografií, charakteristických novátorstvím a rozmanitostí. Balet Národního divadla moravskoslezského spolupracuje s Itzikem Galilim již podruhé. V roce 2016 nastudoval choreografii Itzika Galiliho SUB nahudbu Michaela Gordona v rámci inscenace Dva světy / jeden svět.
