Markéta Černíková měla 33 let, dvě malé děti, když se od lékařů dozvěděla, že její zdravotní problémy vyřeší jen transplantace jater. A v témže období slyšela stejný verdikt i Daniela Proninová. Obě ženy měly štěstí, vhodný dárce se našel velmi brzy. A protože se v té době rozbíhal v ostravské fakultní nemocnici transplantační program, podstoupily náročný výkon nedaleko svého bydliště. Paní Markéta 21. května 1996 a její, dnes už blízká kamarádka Daniela, o tři týdny později. „Když před 25 lety proběhla transplantace těchto dvou pacientek, a zde nelze pominout jméno doktora Rudolfa Michalského, který transplantoval, tak jsme si hrozně přáli, aby přežily alespoň 5 let. Měly malé děti a my si uvědomovali, že by je měly vychovat. O to je to teď pro nás všechny radostnější,“ řekl MUDr. Martin Rydlo, Ph.D., lékař z hepatologické ambulance Interní a kardiologické kliniky FN Ostrava, který o obě ženy pečoval před transplantací a stará se o ně i celých 25 let.
„Utkvělo mi v paměti, že jednou se pan doktor objevil na oddělení pozdě večer a v obleku. Potom jsem se dozvěděla, že přijel rovnou z divadla, kde ho během Labutího jezera napadlo, jaké léky by mohly na mou komplikaci zafungovat,“ vzpomíná Markéta Černíková a dodává, že není den, kdy by mu za jeho péči neděkovala. „Věříme mu naprosto ve všem, kdyby mi řekl, že mám denně stát na hlavě, tak to udělám,“ přidala se paní Proninová.
Dojetí neskrývaly obě ženy ani při setkání se staniční sestrou Ilonou Šašecí, DiS. a staničním lékařem Jednotky intenzivní péče Chirurgické kliniky FNO MUDr. Jaroslavem Kretkem. „Pamatuju si, jak jste za mnou přišel do toho boxu kde jsem ležela, v televizi byl zrovna nějaký hokejový turnaj a vy jste mi říkal, že první půle bude kritická,“ připomněla 25 let starou situaci svému ošetřujícímu lékaři Daniela Proninová. Doktor Kretek měl z krátkého setkání s oběma bývalými pacientkami, které na JIP pravidelně posílají vánoční a velikonoční pohlednici, neskrývanou radost. „Je krásné vidět, jak jste to všechno zvládly. Pro mě je odměna, že vidím, jak fungujete,“ reagoval na slova díků, kterými jej obě ženy zahrnuly a připomněl, jak byla péče o pacienty po transplantaci zorganizovaná. „Tehdy byla pro transplantovaného pacienta vyčleněna jedna sestra, která celou směnu pečovala jen o něj. A práce měla opravdu hodně.“ „Ano, byla s ním po celou dobu na vyčleněném boxu, kde bylo nutno dodržovat přísný hygienický režim,“ vzpomíná na období před 25 lety staniční sestra Ilona Šašecí.
A slova poděkování směřovaly obě ženy také k lékařům Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny FN Ostrava MUDr. Ivaně Volfové, Ph.D. a MUDr. Janu Jahodovi, primáři kliniky. „ Nikomu v rodině jsem neřekla, že musím na transplantaci. Měli jsme rodinnou oslavu, když u domu zastavila záchranka a z ní vystoupil pan primář, který potom všem vysvětlil, proč mě odveze s sebou do nemocnice,“ připomněla další 25 let starou situaci paní Černíková.
Kontrolní výsledky i nyní u obou žen dopadly dobře. Obě společně odcházely, tak jako každého čtvrt roku, do nemocničního bufetu na kávu a nezapomněly zopakovat vzkaz zdravotníkům Fakultní nemocnice Ostrava. „Každý den děkujeme za to, že jste nám dali druhou šanci. Máme štěstí, že jste, že jsme se s vámi potkaly.“
