Petr Lexa Přendík, historik: „Vítkovice víme, že teda už existovaly při nemenši v roce 1357, ale ještě před založením Vítkovických železáren v roce 1828 tady žilo pouhých 157 lidí, takže to byla opravdu malá zapadlá vesnička hukvaldského panství, ale díky rozvoji železáren, zejména od období 60. let 19. století, ty Vítkovice začínají dramatický růst. No a když se do Vítkovice dostává generální ředitel Paul Kupelwieser a píše se rok 1876, tak je to přesně období, kdy přichází myšlenka postavit vlastně takzvané Nové Vítkovice. Zajímavostí toho areálu, toho nového města bylo to, že se vlastně prorůstaly všechny možné socioekonomické skupiny. Takže vedle dělnických kolonií stály úřednické domy, vedle nich zase třeba nějaká ředitelská vilka a nebylo cílem vlastně, jak si oddělovat jednotlivé vrstvy pracovníků. Cílem bylo je takhle nějak jako promíchat, aby to působilo tak nějak kompaktně a aby vlastně i ti ředitelé měli na dohled ty své dělníky v těch jednotlivých koloniích. A je třeba říct, že Vítkovice s vámi stály po celý život, protože nabízely i v rámci té výstavby nadstandard v té době.”
Hlavním stavebním materiálem se staly pálené cihly. Jejich výroba byla dostupná, materiál byl odolný a dobře vyhovoval rychlé výstavbě.
Petr Lexa Přendík, historik: „Vlastně to byl takový módní trend, který vycházel zejména z takové té německé architektury, která se používala v oblasti Německa, Pruska. Ale inspirací mohla být mnohdy také Velká Británie. Ono se totiž ukázalo, že ty cihly jsou praktické. Omítka z nich neopadávala, zvláště tady tuny prachu, kyselé deště, velká degradace těch vápenných omítek. Ta cihla byla dvakrát vypálená, byla trvanlivá. Vidíme, že i po 150 letech je vlastně svěží.”
Město z Červených cihel si mohou zájemci projít také díky online oficiálního průvodce městem Visit Ostrava. Trasa začíná právě na Mírovém náměstí.
Petr Lexa Přendík, historik: Petr Lexa Přendík, historik: „Nutno říci, že každý, kdo měl přijet do Vítkovic, tak na první pohled poznal, co postavili Vítkovické železárny a to díky tomu jednotnému firemnímu stylu, který se vyjadřoval tou cihlovou architekturou a ta se používala nejen na obytných domech, vilách a třeba na radnici, na kostele, používala se třeba i na výrobních halách. Takže to dávalo jaksi takovou iluzi, co všechno Vítkovické železárny dokázali vybudovat. Je asi neuvěřitelné, jak velký zisk museli generovat, aby byly schopné postavit si vlastní město. Málokdo ale ví, že ty železárny to měly poměrně jednoduché, jelikož vedení Vítkovické radnice splývalo často s vedením Vítkovických železáren do jedné entity. A tak vrcholoví úředníci železáren stály také v čele toho města, respektive před rokem 1908 obce.”
V čele náměstí se nachází také radnice městského obvodu z pera významného vídeňského architekta Maxe von Ferstela, která byla prohlášena za kulturní památku.
Lenka Kocierzová, historička: "Radnice je postavena ve vítkovickém firemním stylu, který se vyznačuje právě charakteristickými cihlami a doplněna je zelenou a bílou barvou oken. Zajímavá je také ukrytá běžnému lidskému zraku věž, ve které máme uloženy z roku 2009 dobové dokumenty ve schránce pro příští generace."
Další dominantou historického centra je Kostel sv. apoštola Pavla. Chrám byl postaven v letech 1880–1886.
návštěvník Vítkovic: „Je to super, červené cihly, krásný, je to udělané, jak radnice, tak kostel, takže za mě super.“
Petr Lexa Přendík, historik: „Když se podíváme na Vítkovice dneska, tak pořád tady máme spoustu hmatatelných stop Vítkovic 19. století. Dneska Ostrava neobdivují zejména právě tu cihlovou architekturu, která sice už z valné části zmizela, ale i tak tady toho máme poměrně hodně. A je třeba říct si, že Vítkovice patří k centrálním částem Ostravy. Je to místo, kde se nevyskytují panelové domy, nejsou tady sídliště, je to nízká zástavba a je to opravdu takový jako ostrov přelomu 19. a 20. století, který v posledních dekádách rozt se zase zpátky do své původní krásy.”
Právě spojení historie, architektury a moderního života dává této části Ostravy její nezaměnitelný charakter.