Flašinetáři přivezli celou škálu nástrojů. Naprostá většina z nich byla původních, více než sto let starých.
Pavla Burdková, flašinetářka: „Hrajeme na flašinety jazýčkové, píšťalkové. Máme flašinety, kde hudebním médiem je váleček, máme flašinety, kde hudebním médiem je děrovaný pásek.“
Jak už bývá pravidlem i tentokrát výjimka potvrdila pravidlo. Jeden z nástrojů byl úplně nový.
Pavla Burdková, flašinetářka: „Je vyrobený na zakázku a je z průsvitného plexiskla, takže si děti mohou prohlédnout, jak to vevnitř šlape, jak to funguje.“
Antketa: návštěvníci Karlovy Studánky
„No velmi. Můžu říct, že ano. Manžel vyrobil doma jeden domácí, takže jsem si to doma zkoušela.“
„Mně se to líbí moc. To byla taková hračka, to má jenom deset píšťalek.“
Flašinety zvané také kolovrátky se poprvé objevily v 16. století ve východní Asii. O dvě století později se rozšířily i do Evropy, kde se v 19. století začaly vyrábět hromadně. Získaly si rychle oblibu a záhy zlidověly.
Tomáš Novotný, flašinetář: „ Funguje to na vzduch. Tady při točení klikou se přes hřídel pohánějí dva měchy, přičemž jeden nasává, druhý fouká, potom se zase vystřídají. Vzduch jde pře hadice do píšťal a při točení se také pohybuje tento válec, který nadzvedává jednotlivé klapky, které pouštějí vzduch přesně do té píšťaly, která má hrát.“
Kolovrátky nehrají jenom jednu písničku. Flašinetář může jejich repertoár měnit.
Tomáš Novotný, flašinetář: „Písniček je tady deset, Přeměnit se dají zde, když se nadzvedne armatura a každý zářez je tady jedna písnička, tím se nastavuje.
Flašinety na čas upadly úplně do zapomnění. Teď se začínají stále častěji objevovat zejména na nejrůznějších lidových slavnostech a veselicích.
