Ten den byl jako jiný. Stoosm kamarádů fáralo do podzemí, jen ten okamžik byl osudný. Stoosm kamarádů již nikdy nepromluví, takový život havíře je dojemný. Na sto osm kamarádů čekaly rodiny, záchranářům v dole utíkaly hodiny.
I touto básní Jaroslava Minky z Klubu přátel hornického muzea si připomněli pozůstalí, přátelé, kolegové 50. výročí tragédie na Dole Dukla. V pátek 7. července roku 1961 se nevrátili synové, nepřišli domů otcové, všude plno bolesti, slov a také sirotků a vdov...
Poklonit se společně památce a položit květinu přijely k památníku obětí důlního neštěstí v areálu Dolu Dukla stovky lidí. V každé tváři šla vidět bolest, která přetrvá na vždy. Pietní akt pokračoval v KD Radost.
Horák František opustil jen 14 denního syna a milovanou ženu.
Olga Horáková: „Těžko jsem to nesla. Jsem měla 22 roků, manžel měl 22. Potom jsem byla sama s klukem. Potom jsem se vdala a minulý měsíc mi umřel manžel."
František Horák, syn: „Chybí mi celý život, to je samozřejmé. Je mi líto, že jsem ho nepoznal."
Jiřina Čechová: „Já jsem snacha Josefa Čecha, který zůstal v dole a 4. července slavil narozeniny 49 let. Žila ještě jeho maminka. Bratři, sestry, všichni jsme se sešli a všichni jsme z toho byli velice smutní, co se stalo."
Jaromír Holek: „Ten den, jak se to stalo, jsem tam pracoval také a byl jsem na té směně a den před tím se mi narodil syn. Manželka byla v nemocnici, když jsem za ní přijel byla šťastná. Protože v rozhlase to hlásili, ale nebyli mobilní telefony a nevěděla zda žiji. Měl jsem tam kamaráda, který tam zahynul. Bylo mu jako mě 22 let. Jmenoval se Radomír Matušek."
Na směně bylo v daný den přes čtyři sta horníků. Požár, respektive hustý jedovatý dým si vzal život 108 z nich. V osudný pátek byl v podzemí i bývalý ředitel Dolu Dukla, tenkrát čerstvý absolvent vysoké školy Báňské Jaroslav Gongol.
Jaroslav Gongol: „Šťastnou shodou náhod se nám všem podařilo dostat na povrch, ale bylo to v období, kdy už všichni ti postižení byli mrtví. Ty vzpomínky se nedají vypudit z paměti."
Na 7. červenec 1961 živě vzpomíná i náměstek primátora Eduard Hečko.
Eduard Heczko, náměstek primátora MmH (KSČM): „V té době mi sice bylo 13 let, ale můj otec byl právě horníkem na Dole Dukla. Nezahynul, byl na jiné směně, minulo ho to. Já jsem byl pak pokračovatelem otcovy tradice a vyučil jsem se pro Důl Dukla. Na Dukle jsem pracoval od roku 1966 do roku 2002. Je to v živých vzpomínkách a v té době to bylo pět let po této tragické události, ale neustále se o tom mluvilo mezi zaměstnanci."
Za důstojným uctění památky stojí především Klub přátel hornického muzea Ostrava, pobočka Havířov, Klub důchodců Dolu Dukla, rovněž Statutární město Havířov a akciová společnost OKD. K výročí byla vydána také podrobná publikace, která mapuje celý souhrn událostí včetně fotografií zesnulých. Všem organizátorům patří velké poděkování.
Vladislav Sobol, mluvčí OKD: „Jde o největší poválečnou důlní tragédii, která se na Ostravsko-Karvinském revíru stala. My jsme rádi, že Klub přátel hornického muzea uspořádal tuto vzpomínkovou akci a že my jsme se mohli připojit a pomoci jim. Možná je to taková první objektivní vzpomínka, jelikož za minulého režimu tyto zprávy o havárii nebyly režimu po vůli. Po revoluční době se na tuto pietu zapomnělo a tak dnes si můžeme s důstojností vzpomenout."
Antonín Čejka, předseda Klubu důchodců Dolu Dukla: „Je to kulaté výročí a myslím, že se sluší a patří, aby toto neštěstí bylo řádně připomenuto. Hlavně, aby ti pozůstalí se sešli a mohli si zavzpomínat."
