Z naší zkušenosti víme, že dobrovolníci bývají často skromní lidé, kteří nepotřebují dávat okázale najevo, že pomáhají druhým. O to víc si vážíme toho, že jsme mohli udělat rozhovor s naším dlouhodobým dobrovolníkem panem Janem Pokorným. Pan Pokorný se věnuje dobrovolnictví s naší organizací už neuvěřitelných deset let, a právě tento měsíc slaví své „dobrovolnické jubileum“. Rádi vám přinášíme jeho zkušenosti a vzpomínky.
Jak jste se vlastně dostal k dobrovolnictví v Adře? Co vás tehdy vedlo k tomu začít pomáhat?
Před deseti lety jsem se přestěhoval do Ostravy za manželkou, která tehdy docházela jako dobrovolnice do Domova Korýtko. Dá se říct, že mě k dobrovolnictví inspirovala právě ona. Možná v tom sehrál roli i osud – jednou jsem na ulici pomohl paní, která upadla. Ukázalo se, že trpí roztroušenou sklerózou, a já jsem za ní pak pravidelně docházel a pomáhal jí. Když paní zemřela, chtěl jsem pokračovat v pomáhání jinde, a tak jsem hledal organizaci, se kterou bych mohl pomáhat i organizovaně. Rozhodl jsem se právě pro Adru.
Kde všude jste za těch deset let jako dobrovolník působil?
Celou dobu pomáhám seniorům. Začínal jsem v Domově Zlaté slunce, kde tehdy bylo dobrovolníků málo. Domov se mezitím několikrát přejmenoval, dnes se jmenuje Domus, a já tam stále docházím. Dalo by se říct, že názvy se mění, ale já zůstávám. Kromě Domusu chodím i do Domova Čujkovova – střídám to, jeden týden jsem v jednom, druhý týden v druhém zařízení.
Vzpomínáte si na svého úplně prvního klienta?
Jméno si už přesně nevybavím. Ze začátku jsem byl spíš „dobrovolník pro všechny“. Mám rád hudbu, takže jsme ve Zlatém slunci společně zpívali a já hrál na kytaru nebo violu. Později jsem se začal věnovat seniorům i individuálně. Většinou mi z domova připravili klienta na vozíčku a šli jsme spolu na procházku. To vlastně trvá dodnes – obvykle pomáhám tam, kde je potřeba, ale mám i své stálé klienty, kterým se věnuji dlouhodobě i individuálně. Povídáme si, chodíme na procházky nebo hrajeme šachy.
Co pro vás znamená být dobrovolníkem? Co vám to dává?
Dobrovolnictví pro mě znamená smysluplné využití volného času. Je to něco, co má skutečnou hodnotu – dělám něco, co pomáhá druhým. Kdybych nepomáhal, připadal bych si sobecky.
Myslíte, že vás za těch deset let dobrovolnictví nějak změnilo?
Určitě mě to naučilo trpělivosti – to je podle mě v dobrovolnictví klíčové. Důležitá je i disciplína. Někdy se vám nechce, nemáte svůj den, ale víte, že vás někdo čeká, a tak jdete. Vnitřní motivace je také důležitá, ale bez disciplíny by to nešlo.
Za deset let jste jistě zažil mnoho různých situací. Na co nebo na koho vzpomínáte nejraději?
Napadne mě babička Alenka. Byla jako z pohádky – modrooká, bělovlasá, kouzelná. Měla Alzheimerovu nemoc, takže si mě nikdy nepamatovala. Vždy jsem ji vzal za ruce a povídal si s ní. I když to bylo pokaždé o tom samém, věděl jsem, že jí to pomáhá. Byla velice vtipná – když jsem se jí ptal, co dělá, odpověděla: „Neplechu.“
Jak se podle vás za tu dobu změnila dobrovolnická činnost?
Nemyslím si, že by se změnila. Pořád to stojí na lidech – na jejich ochotě a srdci. Potvrzuje se mi to i na supervizích, které ADRA pořádá. Sdílíme tam to hezké, co nám dobrovolnictví přináší, a často to máme podobně. Zároveň tam můžeme mluvit i o těžkých chvílích – důležité je, že v tom nejsme sami.
Co byste vzkázal lidem, kteří o dobrovolnictví přemýšlí, ale zatím váhají?
Ať do toho jdou. Pomoc je potřeba, a to nejen u seniorů. Mnoho lidí potřebuje osobní kontakt a blízkost druhého člověka. Je krásné vidět, že jen svojí přítomností někomu zlepšíte kvalitu života.
Máte nějaký příběh z poslední doby, který by mohl inspirovat ostatní?
Možná příběh pana Milana, který je přes dvacet let na vozíčku. Byl ženatý, pak se rozvedl. Nějaký čas žil a pracoval v Itálii. Po návratu do České republiky utrpěl úraz, který jej upoutal na invalidní vozík. Částečně funkční má jen jednu ruku a stal se zcela závislým na dopomoci druhých. Řadu let žil u svého staršího bratra, který se o něj staral, poté získal místo v domově pro seniory. V jednom z našich rozhovorů se mi svěřil, že měl dceru, ale přes 20 let spolu nebyli v kontaktu. Zeptal jsem se ho, jestli by se s ní chtěl znovu vidět – odpověděl, že ano. A tak jsme začali hledat. Díky sociálním sítím se nám ji podařilo najít. Nejprve jen krátce odpověděla, ale pak se rok nic nedělo. Až před Vánoci se sama ozvala, že by se s otcem chtěla setkat. To setkání bylo velmi dojemné. Usmívali se, bylo vidět, že se rádi vidí. Dcera se k němu chovala hezky a od té doby za ním příležitostně dochází. Mají hezký vztah.
Pane Pokorný, děkujeme vám za rozhovor a přejeme, aby vám dobrovolnictví i nadále přinášelo radost – stejně jako na začátku.
