Na besedě spojené s autogramiádou představí svůj nový titul nazvaný Kniha čtyřverší. Před návštěvou jsme jej požádali o rozhovor.
Píšete pro děti i pro dospělé. Pro koho raději?
Psát pro děti je veselejší. Snažím se ukázat dětem svět jako báječné místo k narození. Zahrnout je skepsí v útlém věku bývá kontraproduktivní. Dospělé čtenáře už mohu provokovat ironií, parodií, groteskou, špetkou cynismu, který je v mírných dávkách zdravý.
Komu víc je určena vaše známá kniha bajek Život je boj?
Je to čtení spíš pro dospělé čtenáře, ale většinu textů může číst bez úhony i dítě. Psal jsem tyhle bajky, skorobajky a vzdorobajky jako polemiku s idylickými starými zlatými časy. Starověk ani středověk nebyl samozřejmě žádná idyla, to je jen optický klam. Přes všecky války, ekonomické krize a ekologické katastrofy žijeme patrně v nejlepším světě, jaký kdy byl.
Vaší nejčerstvější novinkou je Kniha čtyřverší. Co vás inspirovalo k jejímu napsání?
Život, od novinových zpráv až k lásce. Inspirace je všude a já se jí nebráním. Knížka obsahuje čtyřverší psaná během posledních 30 let.
Když se řekne Ostrava, jaké čtyřverší vás napadne?
"Tak málo mám krve a ještě mi teče / z úst. / Až bude růst / nade mnou tráva, až budu hnít, / kdo na moje místo, / kdo zdvihne můj štít?" Bezruč byl opravdový rebel v zemi, kde si dnes každý na rebela jen hraje. A je dočista fuk, jestli Slezské písně napsal poštovní úředník Vašek, anebo jeho kamarád. Jediná knížka a v ní takový poklad!
Máte mezi svými básnickými přáteli nějakého Ostraváka?
Jarka Nohavicu; v 80. letech jsem pilně navštěvoval jeho koncerty, proto ho řadím mezi přátele, i když ho dnes potkávám zřídka. Kamarádil jsem řadu let s Vladimírem Macurou, skvělým překladatelem estonské poezie, ale ten už je v nebeském exilu. Kdysi jsem jezdíval na besedy do škol a kulturáků a zcestoval jsem celou Moravu a Slezsko, ale před 9 lety mě rakovina připravila o hlasivky a bez těch se beseduje těžko. Kromě toho jsem lenoch, raději na chalupě krmím strakapoudy, srnky a jezevce, než abych se štval po vlastech českých jako Fittipaldi.
Která místa v Ostravě nebo jejím okolí vás lákají k návštěvě a ještě jste se tam nepodíval?
To uvidím teprve na místě. Ostrava, kterou jsem znal před 15ti, 20ti lety, byla nejspíš jiné město, než je ta dnešní. Ale i v Praze cítím, jaký magnetismus Ostrava má, žije kulturou, která je svébytná, dynamická, živá.
Zdědilo po vás některé z dětí nebo vnoučat básnický talent?
Můj syn Jakub je herec, několik let hrál v brněnském HaDivadle, dnes je v pražském Divadle na zábradlí, s kolegy jezdí po Čechách s pořadem Na stojáka, k vidění byl třeba ve filmu Zoufalci, ale kdysi psával i básničky. Dcera Markéta vystudovala přírodovědeckou fakultu a dnes učí biologii a chemii v jedné pražské škole. Ta zdědila po matce výtvarný talent a předala ho jako štafetu svým dcerám Johaně a Tereze. Kromě toho Johana chodí do divadelního kroužku a Tereza do tanečního. Největší záhadou je pro mě vnuk Kuba, typické komputerové dítě, naučil se číst sám na počítači a tipl bych si, že z něho bude nějaký IT expert. Ale třeba nás překvapí něčím úplně nečekaným.
Máte ještě nějaké své texty v šuplíku, které zatím nebyly vydány knižně?
V šuplíku mám soubor aforismů, hromadu básniček pro děti a rozepsaný rukopis sbírky básní s pracovním názvem Kavárenský povaleč. Ale tenhle titul nemohu použít, ten má patentovaný režisér Radovan Lipus, ledaže by mi to povolil. A docela na dně leží už asi třicet let sbírka básní Di vode mě blíž, která nikdy nevyjde, poněvadž je velice nestydatá.
Kterého ze současných spisovatelů čtete rád a proč?
Moji nejmilejší současní básníci mi dávno umřeli - Mikulášek, Kainar, Holub. A nejmilejší prozaikové také - Ota Pavel, Hrabal... Ale abych nevypadal jako zatvrzelý staromilec, mám oblíbené autory i mezi mladšími, třeba Mirka Huptycha, který nedávno vydal znamenitou sbírku Noční linka důvěry; z nejmladších mě napadá Jan Těsnohlídek nebo Ondřej Buddeus.
Údajně je pro vás Erbenova Kytice knihou knih. Proč právě tato?
Samozřejmě hlavně proto, že mi z ní četli už v útlém věku, a samozřejmě proto, že Kytice je kniha magická. Je to stroj času, který vás přenese do časů, kdy lidé sice chodili do kostela, ale krajem bloudily polednice, v jezerech číhali hastrmani a čarodějní stařečci uměli oživit zavražděné dívky a ještě potrestat vrahy. Byla to doba, kdy lidé žili v bázni před tajemstvím přírody i lidské duše. Film režiséra Brabce Kytice tu atmosféru mýtotvorných časů zachytil velmi sugestivně.
Které knihy byste doporučil dnešním dětem a které dospělým?
Kvalitní knihy, ať už to jsou básně, romány nebo encyklopedie. Upřímně závidím svým vnoučatům tu záplavu nádherných naučných knih, cestopisů, výtvarných monografií, moudrých historických a přírodovědných publikací; my jsme v dětství měli velice omezený výběr. Ale vedle těch báječných knih vychází také tuny mizerně napsaného a nevkusně ilustrovaného čtiva, takže tuze moc záleží na správném výběru. Ale pořád je lepší špatná kniha než žádná. Důležité je probudit v dětech chuť číst, poněvadž čtení knih nelze nahradit ani televizí, ani filmem, ani počítači. Američtí psychologové dlouhodobými výzkumy zjistili, že čtenáři budou v životě chytřejší, úspěšnější a šťastnější než nečtenáři.
Je nějaký literární útvar či žánr, který byste rád vyzkoušel?
Zatím jsem si nevyzkoušel román, ale ten mě neláká. Spíš si dopřeji roční prázdniny, abych konečně přečetl všecky nepřečtené knihy, které na mě čekají v domácí knihovně. Anebo si vyzkouším, co jsem dlouhá léta odkládal na důchod - kreslení, malování, koláže. Na jakou knihu Jiřího Žáčka se mohou čtenáři těšit příště? Pracujete na něčem? Bude to nejspíš kniha aforismů, ilustrovaná mými fotogagy. Prozatímní název je Jak rozesmát Monu Lisu.
Kateřina Žídková
