V průběhu let se ve vedení Mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj v Ostravě vystřídalo několik prezidentů. Tím posledním se krátce před jeho zahájením stal náš nejvýznamnější český houslista Ivan Ženatý. Na festivalu se představil i jako interpret. Na svém houslovém recitálu s Šostakovičovou Houslovou sonátou, Schumannové Třemi romancemi pro housle a klavír, Franckovou Sonátou pro housle a klavír A dur. Večer Ivana Ženatého s klavíristou Martinem Kasíkem nesl název Pocta houslím a slavným houslistům J. Joachimovi, E.Ysaÿeovi a D. Oistrachovi, jimž neméně slavní autoři věnovali své skladby.
Jak jste se cítil na svém recitálu v pozici interpreta a souběžně i prezidenta mezinárodního festivalu?
Je velice příjemné, když přijíždíte do města na koncert a už během uvítání vám hostitelé sdělují: „Máte úplně vyprodáno“. Radost jsem pociťoval nejen jako vystupující, ale i jako člověk, který festival Janáčkův máj zaštiťuje. Strávil jsem zde týden a rád bych zdůraznil, že zaplnění všech koncertů do posledního místa není na festivalech obvyklé, je to veliký úspěch nás všech. Samozřejmě v Praze se setkáváme s přeplněnými sály, ale najdete tam i sály poloprázdné, protože nadprodukce je obrovská nebo jsou posluchači dezorientovaní a těžko hledají pravou kvalitu. Propaganda hraje zásadní roli, proto je nutné prosazovat se v médiích.
Váš recitál probíhal ve velkém sále Domu kultury města Ostravy. Musel jste přizpůsobit svůj výkon zdejšímu prostředí?
Hrát ve velkém sále ve dvojici má svá specifika, výkon musel být koncipovaný na velká gesta. Navíc jsem zvolil program intelektuálně zaměřený, nikoliv prvoplánově populární. Jeho dramaturgickou výstavbu korunovala Sonáta Dmitrije Šostakoviče s hlubším, tragickým poselství, přestože byla psána k 60. narozeninám Davida Oistracha. Přesto bylo vyprodáno, to mě těší. Dnes se snažím daleko více pracovat s tichem v sále, na konci nebo v rámci jednotlivých vět. Čím jsem starší, tím více vnímám také rozdílné reakce publika, například aplaus, který přichází ještě před závěrem skladby. Nebo naopak dohrajete, následuje chvíle ticha a potom se pozvolna ozývá potlesk, který sílí, takové chvíle mne naplňují nejvíce.
Které koncerty vás zaujaly, překvapily na letošním jubilejním ročníku?
Byl jsem na zahajovacím koncertě a těšila mne skvělá forma Janáčkovy filharmonie Ostrava, která je pravidelnou součástí Janáčkova festivalu. S velikým zájmem jsem sledoval jejich spolupráci s novým šéfdirigentem, se kterým jsem se nedávno potkal poprvé právě v Ostravě. Dále jsem velmi ocenil vystoupení Liverpoolského orchestru, a protože jsem ještě před jeho uvedením v Ostravě četl ne zcela jednoznačnou kritiku na jejich koncert v Praze, uvědomil jsem si, jaký dramatický rozdíl může být mezi hudebním teoretikem a tím, kdo hudbu opravdu miluje. Z mého pohledu Liverpoolský orchestr byl jedním z vrcholů festivalu. Jsem přesvědčený, že i pro mnoho dalších posluchačů byl kontakt s anglickou zvukovou tradicí ohromným zážitkem, přestože jejich program byl neznámý.
Jak se Vám líbila Sinfonietta v podání nové šéfdirigenta Janáčkovy filharmonie Heiko Mathiase Förstra? Některé návštěvníky překvapilo jeho precizní „německé“ uchopení díla, jsou možní zvyklí spíše na naše „slovanské pojetí“.
Stabilně nežiji v České republice, proto mám možnost sledovat a dotýkat se vlivů z Asie, Ameriky a podobně. Jsou určité tradice, za něž můžeme být vděčni a měli bychom pěstovat, na druhou stranu přicházejí nové impulzy jak v hudbě, tak ve všech dalších odvětvích lidské činnosti. Jestliže tyto podněty nebudeme takzvaně překládat do svého vlastního jazyka, nebudeme se ani dále vyvíjet, ustrneme. A to by nebylo dobře. Samozřejmě nechci hájit tradicionalisty, ani novátory, jsem jen principiálně otevřeným člověkem.
Na jednom z koncertů jsem měl tu čest sedět vedle vás jako posluchač, všiml jsem si, jak rukama „dirigujete“. Je to vaše pojetí, jak prožívat jednotlivé věty?
Nedokážu poslouchat a nehodnotit. Trpím, když přijdu do restaurace a můžu si vybrat, co chci pít, co jíst, kde sedět, ale nemůžu si vybrat hudbu. Nemohu ani zařídit, aby ji vypnuli, hudbu, která se nese prostředím, stupidní rytmus, rys současné doby a civilizace. To je pro mne utrpením. Proto když se mohu koncentrovat, prožívat krásnou hudbu v mimořádné interpretaci, ožívám duchovně i fyzicky. Zároveň to ve mně vyvolává řadu otázek, například, proč sólista nedělá větší rozdíl mezi místy marcato a appassionato, proč více nerozděluje, ale stmeluje, ale to se již nacházíme na úrovni individuálního vnímání estetiky.
Co nového jste v roli prezidenta objevil na Janáčkově máji?
Poprvé za 25 let jsem mohl zůstat, nemusel nikam odjíždět a musím říct, že to bylo velmi poučné. S Jirkou Bártou jsme si vyměňovali textové zprávy. Je u nás jediným cellistou a já jediným houslistou, kteří hrajeme kompletní Bachovy Suity. My jsme takovými osamělými maratonci, kteří běží po trati a najednou máme možnost toho jiného maratonce slyšet a v mnoha věcech s ním třeba i zcela nesouhlasit. Jiří pracuje daleko více na úrovni mystických barev, já osobně preferuji charakteristiku jednotlivých tanců. Svým koncertním výkonem mi položil mnoho otázek a zároveň jsem se před ním musel hluboce sklonit, protože je jedinečný. Pokud kritika nebude vždy obsahovat úklonu jako entrée, pak není úplná.
Jaká témata se stala motivem vaší diskuse po jeho provedeném koncertě v Ostravě - Přívoze?
Mnohá. Prvním z nich bylo, jakým způsobem docílit, aby vaše hlava vydržela dvakrát 60 minut perfektně pracovat, aby pořád věděla kudy jít a neztratit se. Zkušenosti z pódia jsou takové, že po 60, 70 minutách rychlá paměť začíná být unavená a vy ji nutíte do výkonu silou vůle. Tím, jak na ni tlačíte, ji ale oslabujete, nejlepší stav je, když hrajete bezstarostně. Každý maratonec má během svého závodu krizi, stejně tak v provedení kompletního Bacha překonáváte různé potíže. Také jsme se zabývali akustikou v kostele, která zavazovala do pomalých temp a utvářela více duchovní charakter.
Na co se v příštím roce můžeme těšit na vašem koncertě, jaké dílo nám představíte?
Příštím rokem započne Janáčkův máj 20. května. Na jeho zahájení budu hrát Prokofjevův koncert s Drážďanskou filharmonií, která si s sebou přiveze všechny trumpetisty ze Saska.
Po tom, co jsme prožili v minulých letech a zvláště letos, můžeme si pokládat otázku, zdali se dá Janáčkův máj ještě vylepšovat?
Myslím si, že máme život v Čechách rozškatulkovaný do kategorie A, B, C a možná si nedokážeme představit, že by například festival jakým je Janáčkův máj mohl být nejlepším v republice. Pražské jaro má hodně milionů a Janáčkova filharmonie čerpá odlišnou částku, ale kde je napsáno, že se dále nemůže rozvíjet, pozvat americký orchestr nebo navýšit počet koncertů. Janáčkův máj dnes má jméno a své posluchače, nemusíme být zatíženi předsudky, proč bychom nemohli být nejlepší.
