Nedělní ráno 6. srpna roku 1944. Obyvatelé Životic a okolí ještě netušili, že tento den jim navždy změní život. Uplynulo 65 let od tragédie, kdy na jejím konci vyhaslo 36 nevinných životů. Lidé, kteří se sešli u Životického památníku mají všichni něco společného. Při útoku gestapa přišli o své blízké. Pozůstalí, pamětníci i přátelé položením květin a zapálením svíček uctili u Životického památníku své zesnulé.
Brutální akce gestapa byla odplatou za přestřelku, k níž došlo o dva dny dříve v životickém hostinci Isidora Mokrosze, mezi příslušníky gestapa a partyzánkou skupinou Kamińského. Odplata na sebe nenechala dlouho čekat. Paní Anežce bylo necelých pět let, když ji gestapo zastřelilo otce. Přesto se jí tento den vybavuje, jako by se stal včera a se slzami v očích líčí vypráví.
Anežka Warcopová: „Pro tatínka přišli hned dvakrát, jednou v pět ráno a pak v půl osmé. Přijelo auto, přijeli dva policisté. Já jsem vyběhla z kuchyně do chodby a viděla jsem je. Utíkala jsem po schodech nahoru. A pak ho odvedli a já jsem říkala, že tatínek se už nevrátí. Maminka přiběhla, ani se už nestačili rozloučit, jenom z auta na ni volal, sbohem moje milovaná ženo. Odvezli ho tady na Bludovický kopec a v poledne byla zpráva, že vystříleli celé Životice. To je asi tak všechno, co já z vyprávění maminky znám a nikdy se toho pocitu bezpráví nemůžu zbavit. Odváželi je do Orlové na vozech, to nás maminka ani k tomu nepouštěla, protože z toho Bludovického kopce kapala krev z těch mrtvých."
Otec, tenkrát pětiletého Bronislava Bujoka měl mít onu neděli volný den, na který se všichni těšili. Když si pro něho gestapo přišlo, všichni si mysleli, že jde o pouhý výslech.
Bronislav Bujok: „Asi za hodinu přišlo děvče od souseda a křičelo od dveří, kde máte tátu. Matka řekla poměrně klidně, odvedli ho na nějaký výslech. Ale ona spontánně křičí ne, on leží kousek nad domem mrtvý, ale nejen váš táta. Vedle je také můj bratr, tam soused a tam ještě jiný soused. A od té doby začaly ty minuty hrůzy, protože srovnat se s tím, bylo nesmírně těžké. Pak jsme po nějaké době sebrali odvahu a šli jsme se podívat na zahradu, odkud jsme viděli na mezi nad domem otcovo tělo. Kolem poledne přijely koňské povozy, na které tělo naložili a odvezli."
Smutné je, že nikdo z obětí neměl s partizánskou skupinou Kamińského ani s přestřelkou v životickém hostinci nic společného. Mezi zavražděnými bylo 28 Poláků a 8 obyvatel z Životic, Horní a Dolní Suché a také Těrlicka.
