Vůbec první značky na turistických trasách v českých zemích se objevily v roce 1884 v okolí Radhoště. Vyznačili je tam členové tamní Pohorské jednoty. Od té doby v Beskydech přibyly stovky tras, které jsou značené známými symboly. V pravidelných intervalech značky obnovují dobrovolníci, mezi které patří i Tadeáš Mrózek a Zdeněk Kaluža.
Tadeáš Mrózek, značkař KČT: ”Jsme značkaři z obvodu Karviná. Na starost máme Slezské Beskydy až po Morávku, po hřeben Prašivá, Ropička. Máme asi 550 kilometrů tras, které musíme vždy po třech letech obnovit. Je to rozděleno na tři části, takže ročně vyznačíme zhruba 170 kilometrů a je nás na to asi 25 až 30 lidí. Jinak v celém Moravskoslezském kraji je těch tras okolo 3 tisíc. Každý značkař musí vyznačit ročně asi 10 až 15 kilometrů. Není dobré, aby to dělali stejní lidé, protože by si na to zvykli a dostali by se do rutiny. Chce to čas od času nové oči, aby viděly nějakou změnu, někde je značku třeba doplnit, jinde ubrat.”
Před několika dny značkaři vyrazili na Košařiska, aby obnovili modrou trasu.
Tadeáš Mrózek, značkař KČT: ”Dneska značíme trasu o délce 6 kilometrů. Vede ze sedla pod Ostrým k chatě Kamenitý. Je to většinou v lese, po šotolinové cestě a značí se hlavně na stromy."
Barbora Bobovská, turistka: “chodíme po turistických značkách, muž plánuje cestu. Ztratili jsme se asi jednou, ale ne vinou značky, šli jsme zkratkou. Značkaře jsme potkali poprvé. Značky sledujeme, abychom se neztratili."
Tadeáš Mrózek, značkař KČT: ”Klasické pěší trasy mají páskové značky o rozměrech 10 na 10 centimetrů. Používají se 4 barvy - červená, modrá, zelená a žlutá. Původně to bylo podle významu, že červená trasa značila delší hlavní trasy a hřebenovky. Modré na ně navazovaly a zelené a žluté byly připojovací. V dnešní době je těch tras tolik, že to nejde úplně dodržet. Jednotlivé trasy se nesmí barevně křížit. Hlavně se tedy dodržuje ta červená. Při značení se musí dávat pozor hlavně na to, aby byly dobře značené rozcestí. Turista tam musí vědět, kterým směrem se má vydat. Na rozcestí proto musí být dvě značky. Jedna je naváděcí, která je hned u křižovatky a následuje potvrzovací, která bývá do 10 metrů.”
Radim Labaj, turista: “Co je blbý, tak v noci ty značky nejsou vidět. Chtělo by to nějaké fosforeskující. Žlutá trasa nám včera 2x či 3x zahla zákeřně bokem, tak jsme šli korytem potoka a jinými zkratkami. Já jsem tady odsud z Bystřice a zbytek party jsou kluci z Brna, tak jsme si udělali miničundr na víkend.”
Hlavním úkolem turistických značek je zabránit lidem v bloudění v nepřehledném horském terénu. Ale jak se říká, i mistr tesař se někdy utne.
Tadeáš Mrózek, značkař KČT: ”Stalo se nám, že značíme, značíme trasu, kterou jsme šli poprvé. A po 10 značkách si říkáme, že máme nějak moc nových značek. Tak jsme se podívali do mapy a zjistili, že jdeme špatně. Museli jsme se vrátit a všechny značky zamalovat a vydat se po správné cestě.”
Kristýna Sliacká, Marek Brabenec, turisti: “Všímáme si toho určitě a stane se, že si nejsme úplně jistí, ale většinou jsou tam ty směrovky, takže jsme si vždycky poradili. Myslím si, že to je na dobré úrovni. Jsme spíše příležitostní turisté, nemáme moc času kvůli práci, takže jezdíme jednou za dva měsíce a většinou do Beskyd, protože to máme nejblíž. Cestu si plánujeme, ale řídíme se podle turistických značek, protože jinak bychom se asi ztratili.”
Tadeáš Mrózek, značkař KČT: ”Poslední dobou značky mizí častěji. Problémy dělá kůrovec, stromy mizí a my musíme nějak improvizovat. Někdy nám lesáci nechají pahýl, na kterém se dá značka udělat, něco se řeší značkařskými kolíky a na přehledných úsecích se musí čekat, až tam nějaký strom vyroste."
