Paní Ušula Krzywoňová z Orlové měla pouhé dva roky, když v jejím bydlišti zabili „esesáci" partyzána. Ten jen přinesl pomoc rodině, jejíž členové byli v koncentračním táboře. Při tom přišla zrada.
Ušula Krzywoňová, Český svaz bojovníků za svobodu: „Přestřelka se tam stala pro to, že ten partyzán přinesl peníze mámě na živobytí. Protože oni se skládali a roznášeli to těm lidem, kteří padli v koncentráku, to oni měli za úkol. On se tam trochu zdržel, protože máma mu řekla, ať si vezme kolo, které bylo po mém strýci, který již padl. Mezi tím zajela její sestra do Lutyně, kde mělo SS velitelství."
Esesáci sedli rovněž na tramvaj a vyjeli opačným směrem. Odvážný partyzán ještě jednoho esesmana zranil. Nakonec ale podlehl.
Ušula Krzywoňová, Český svaz bojovníků za svobodu: „Viděl, že je zle a chtěl utéct. Stihl se ještě schovat do kurníku a střílel po Němcích, no ale Němci ho zastřelili, když při útěku přeskakoval plot."
Paní Krzywoňová si už tyto věci nepamatuje. Dodnes ale uchovává třeba ručně vyřezávaný kříž, který vyřezal a poslal domů její tatínek těsně před svou popravou v koncentračním táboře. A ačkoli po válce byla ještě dítě, pod vlivem vyprávění a vzpomínek již v roce 1946 vstupuje do protifašistické organizace. K tomu jí přivedl děda.
Ona i její kolegyně z Českého svazu bojovníků za svobodu vědí jediné. Na hrůzy a utrpení válek nesmí zapomenout ani současné generace.
Marie Vlčáková, Český svaz bojovníků za svobodu: „Odpustit jde. Ale zapomenout nejde. V tom zapomenutí je kus pravdy, že je potřeba, aby si i každý současný člen svazu vychoval třeba nějakého následovníka, aby ta organizace nezanikla. A aby to přežívalo dál z pokolení na pokolení. I když už třeba ti staří lidi umřou, aby ta organizace nezapadla v zapomnění."
A recept? Ten je jednoduchý. Dávat těmto lidem prostor na nejrůznějších tématických besedách a akcích, nebo tyto lidi zvát na přednášky například do škol.
