Cholerický král, hýčkaná princezna, šestnáctihlavý drak, pilný Honza a jeho důvtipný bratr Martin - to jsou hlavní postavy pohádky, se kterými si písničky jako třeba Statistika a především Dělání zpívá už třetí generace. V televizi měla premiéru teprve v sedmdesátých letech dvacátého století, ale přesto je z ní teď už klasika. Ve Stonavě se letos dočkala už druhého nastudování.
Milada Heimerová, režisérka: "Líbí se mi proto, že tam nejsou kouzla a čáry a vyřešíme problém jenom díky chytrosti malého Martina a všechno je dovedeno do zdárného konce."
To se zjevně líbilo i divákům - dětem z okolních obcí, které se při stonavském školním představení dobře bavily.
Anketa, děti: 1. "To bylo celé nádherné. Znám ji z televize." 2. "Nejvíc se mi líbilo, všechno se mi líbilo prostě." 3. "Bylo to úplně nádherné, ve srovnání s filmem to bylo ještě hezčí. Hodně se snažili, bylo to hezké."
Na jevišti opravdu všechno a všichni působili tak přirozene, že si v hledišti nikdo nevšimnul, že postava krále musela být těsně před premiérou přeobsazena. S kůží na trh nakonec musela dcera scenáristky a spolurežisérky. Roli se musela naučit doslova přes noc, ale ve finále si ji užila.
Zuzana Závacká: "Jsem jako maminka, je učitelka, taky ráda poroučí, takže něco v tom smyslu, je mi hodně blízký ten král."
O královskou dceru totiž má zájem drak. Lenivý princ s ním bojovat nechce, a tak malý Martin králi doporučí svého brášku Honzu, do kterého se princezna zamiluje, když ji učí stavět zeď.
Na jevišti ale byly všechny kulisy přímo dokonalé.
Miloslava Závacká, scenáristka, spolurežisérka: "Paní učitelka nakreslila představu svých kulis, kterou jsme naskenovali, dali do počítače, a část kulis tak promítáme na plátno."
Malí herci přiznali, že pohybovat se v této polovirtuální realitě není jednoduché. Stonavská pohádka totiž není pouhou kopií své televizní předlohy, ale liší se i od prvního nastudování před osmi lety.
Milada Heimerová, režisérka: "V čem je jiná? Já bych viděla hlavně ten pokrok v technice. Když jsme ji hráli poprvé, nebyly mikroporty a opravdu jsme museli učit děti chodit pod mikrofony, dělat puntíky, kam si mají stoupnout. Teď s mikroporty je to o něčem úplně jiném."
Co ale zůstalo stejné, byla tréma a způsob, jak ji překonat.
Veronika Romanová, princezna: "Asi se nebudu dívat do publika, ale do zvukové kabiny, tam ten pán nerozesmívá."
Tréma ostatně byla u všech od představení k představení menší a menší. A jestli se někomu původně do hraní nechtělo, tak teď rozhodně nelitoval.
Miloslava Závacká, scenáristka, spolurežisérka: "Myslím, že když děti hrají pohádku, tak jim to určitě dá víc, než když představí nějaké čslo na akademii, je to pro ně sice složitější, ale výsledek je určitě lepší. Jsou z nich opravdoví herci a nejvíc se jim vždy líbí ten konec, kdy jim všichni tleskají."
Veronika Romanová, princezna: "Pěkně tleskali i těm tanečkům a všem. To se mi líbilo."