Šimon Kocourek vyběhl z nejzápadnějšího bodu republiky, aby překonal celou šířku země a doběhl do Bukovce, kde je nejvýchodnější bod. Běh nebyl jednoduchý a kvůli podezření na únavovou zlomeninu dokonce skončil i v nemocnici. V běhu ale pokračoval a desátý den dosáhl cíle.
Šimon Kocourek, běžec: “Kousek od cíle už ta vidina dodává psychický klid a sílu. Fyzicky to jde stejně špatně, jako v předchozích dnech. Už je to asi 11 kilometrů do cíle, takže se těším, až si sáhnu na kámen a půjdu si lehnout do karavanu.”
Mladý sportovec svým výkonem podpořil lidi, kteří musí kvůli nemoci dodržovat velmi přísnou a drahou dietu.
Šimon Kocourek, běžec: “Cílem celého běhu je podpořit a zviditelnit onemocnění fenylketonurie, které máme v rodině, jelikož můj synovec, bráchův syn, se v květnu narodil a našli mu toto onemocnění. Já jsem se rozhodl, že tu osobní výzvu spojím a pomůžu tím i dalším. Ta pomoc je nejen skrze sociální sítě snažit se zviditelnit veškerá úskalí, která každý den musí zažívat rodiny těch pacientů, ale zároveň máme veřejnou sbírku na Doniu, kam lidé mohou posílat peníze. Ty potom poputují těm rodinám, aby si mohli dopřát lepšího života a dopřát ty potraviny, které jsou finančně nákladné.”
Jak běžec ve finále své cesty přiznal, trasa nebyla vůbec jednoduchá.
Šimon Kocourek, běžec: “Vyběhli jsme v pondělí z nejzápadnějšího bodu České republiky. První dva dny se běželo hezky a doběhli jsme druhý den do Rakovníka podle plánu. Třetí den jsme běželi přes Prahu, tam to bylo krásné. Na Karlově mostě mě přivítala spousta kamarádů a přátel. Největší krize vlastně nastala, když jsme doběhli za Prahu na Vítkov na cyklostezku a tam jsem vlastně nemohl udělat jediný běžecký krok, jak mě píchalo v koleni. Takže to bylo takové první dno.”
Při maratonském běhu sportovce podporoval nejen jeho tým, ale také lidé, kteří se k němu alespoň na část cesty přidávali.
Michal Kocourek, otec běžce: “Tu trasu si vybíral Šimon po mnoha konzultaci s lidmi, kteří po té trase už někdy běželi, nebo jinak absolvovali. Takže do toho jsem mu vůbec nepovídal, to byla jeho volba. Samozřejmě, že máme s sebou Hedviku, která mu tu trasu každý den doplánovává podle skutečnosti, protože samozřejmě cestou je spoustu neznámých. Staví se dálnice, silnice, navigace jsou pozměněné, takže se to každý večer upřesňuje. Ubytování máme částečně v karavanu, který vezeme s sebou, kde máme teda nějakou kuchyňku a cestou se mu snažíme vařit nějakou stravu, která je pro něj potřebná. Ale většinou sní úplně všechno, protože je tak vyčerpaný, že i když je to pizza nebo těstoviny, tak je rád.”
