Josef Holoubek, chodec rekordman: “Já jsem plný euforie. Bylo to báječné, vlastně 19 dní po celé cestě. Neměl jsem ani jednu negativní zkušenost. Potkával jsem celou dobu naprosto báječný lidi. a to tím způsobem, že jsem vlastně několikrát u těch lidí přímo spal, nebo mi zprostředkovali ubytování třeba na fotbalovém hřišti, jeden pan starosta. Další pan starosta přímo na obecním úřadě a dokonce Městská policie v Boskovicích mi zprostředkovala ubytování u sebe v kolárně, v bývalé šatlavě a jak se říká, do stejné řeky dvakrát nevstoupíš, tak já jsem vstoupil. Po cestě zpátky jsem je znovu kontaktoval z toho důvodu, že já jsem zapomněl od té šatlavy vrátit klíče a vlastně já jsem je posílal poštou tak dlouho, až jsem si řekl, že jim je dám na zpáteční cestě. Tak jsem tam dorazil v 11 večer před několika dny a klíče jsem jim tam vrátil. Ale jak říkám, bylo to bezvadný. Strašná spousta milých lidí po celé cestě a těch zážitků.”
Lidé se zajímali, jak se chodci na jeho cestě daří a nabízeli pomoc, včetně noclehů.
Josef Holoubek, chodec rekordman: “Tak určitě to lidi sledovali. Mám parádní odezvu. Vlastně já jsem si to počítal, v podstatě každý den jsem se zhruba bavil třeba s deseti lidmi. Na tom je báječný to, že vlastně odpadá takové to seznamování nebo to otrkávání. Vlastně rovnou jdeme k věci, řekneme si to hlavní a pak člověk jde zase dál. Co se týče té mise, já bych tuhle cestu šel tak jako tak, ale chtěl jsem tomu dát nějaký hlubší příběh. A to je právě to, abych upozorňoval na příběhy předčasně narozených dětí. No a moto tady té cesty je dlouhá a náročná cesta, která se dá zvládnout a teď jsem vlastně dokončil tu první část. Urazil jsem 1300 km, nebo něco přes 1300 km za 18 a půl dne, takže já si myslím, že vlastně ten prostor a to, co se mi podařilo dokázat, je vlastně důkaz toho, že to lidské tělo má v sobě neomezené možnosti. Prostor, který jsem dostal, s lidmi, s kterými jsem se bavil, jenom se mi potvrdilo, že třeba v podstatě, jak říkám, že předčasné narozené dítě se může týkat každého z nás, tak spousta lidí mi řekla, že to třeba mají v rodině, nebo mezi známými. Je to vlastně rozptýlené mezi tou společností. Takže já si myslím, že to splnilo mnohem víc, než já jsem sám na začátku očekával. Já vlastně den ode dne jsem si víc a víc zvykal a mé hranice spokojenosti klesaly, respektive v podstatě ty poslední dny jsem se soustředil jen na čtyři životní potřeby, což bylo jídlo, voda, teplo, abych se udržoval vlastně v teple, takže nějaké oblečení a bezpečí, což byl nějaký ten přístřešek. Nejčastější otázky na cestě byly, jestli mám dvoje boty. Tak ne, nemám. Měl jsem jedny boty, protože jdu na lehko. A jestli se nebojím, a na to já jsem vždycky odpovídal, že chodím 70 či 75 km denně, to jestli se pak večer bojím, kde budu stavět stan, to je úplně to poslední, na co myslím. Já chci postavit stan, zalézt do spacáku, usnout. Vždycky jsem si ta místa nějakým způsobem tipoval dopředu. Takže třeba i v Kopřivnici, kde jsem spal na zastávce a vlastně vedle mě spali houmlesáci, nebo spíš seděli houmlesáci, takže v podstatě já jsem tam spal celkem luxusně a furt se tam nějak ti lidé střídali celou noc, tak i přesto jsem měl dobré zkušenosti a jak vidíte, jsem tady, nic se mi nestalo.”
Při návratu chodce přivítali zástupci jablunkovské a bukovecké radnice, kteří mu poděkovali za to, že výtěžkem ze sbírky, která je s cestou spojená, pomáhá předčasně narozeným dětem.
Daniel Hořava (BEZPP ČSSD), místostarosta Bukovce: “Velký obdiv. Já bych to nedal, každopádně i když člověk chodí, ale to bych nikdy v životě neušel. Myslím si, že to je dobré, protože jak říkal, v každé rodině je někdo, kdo se dříve narodil. Můj sen se narodil taky vlastně o 6 týdnů dříve.”
