Jiří Sonnek, cestovatel, milovník přírody a historie, kutil a v neposlední řadě badatel, měl před lety tolik odvahy, že na bažinatém území v Hlučíně postavil dům. Po té, co ho ve svahu začal budovat, narazil na vyvěrající pramen vody. Zakrátko už vymyslel, jak vodu zpřístupní pro lidi, aby ji mohli společně s ním používat. Podle vyprávění starousedlíků si pro pitnou vodu, které bylo málo, tady jezdívali už kdysi sedláci. Hned vedle pramene je rybník s výhledem do lesa s bažinou. Jiřího Sonnka napadlo, že do divoké přírody pozve lidi. A to i přesto, že musí projít přes jeho zahradu. “No, to je právě ta krása, že je to z města pár stovek metrů a narazíte na netknutou přírodu. Nedostane se tady ani auto, traktor a stromy rostou, jak jim příroda dovolí. Je tady liška, žijí tady i další zvířata a je to takový ráj pro ptáky. Rostou tady převážně olše z náletu, mezi tím nějaké jasany, břízy a roste tady rákosí. Nejkrásnější je to tady brzy z jara, když kvetou blatouchy,” říká s láskou Jiří Sonnek,
Hlučínská bažina je ohraničená z jedné strany zahradou Sonnkových a z druhé uměle vytvořeným potokem Jasénka. Než se ale k němu návštěvníci dostanou, musí zdolat čtyři mostky, které vybudoval Jiří Sonnek. Dřevěný chodník je vstupem do bažinatého ráje. První kroky návštěvníky zavedou na místo, zahalené pověrami. Lidem, kteří se tady chodí modlit, se už prý splnilo nejedno přání. “Tady jsem uvažoval, jestli udělám nový mostek nebo dám andělíčka, aby tam nikdo nespadl. Kousek dále je panenka Marie. Posvátnost tohoto místa, to už uctívali háje staří Slované. Za cestou byl vodní mlýn a mlela se tam kdysi mouka. Protože už je dávno zbořený a zasypaný, tak jsem aspoň vyrobil takový symbolický mlýnek na modlení. Je to tibetský modlitební mlýn, který jsem viděl svých cestách. Otáčí se tady posvátná mantra, otiskuje se do prostoru a šíří do celého světa a má šířit pokoru a dobro,” popisuje území jeho tvůrce.
Na území Hlučínských bažin J. Sonnek zabudoval do země sud, ve kterém je sedmistupňová voda. Je už dost rezavý, a proto letos projde obnovou. Potom už zase bude fungovat jako ledová lázeň podle historicky prověřené a cenné procedury Vinzenza Priessnitze.
“Sud, který je zapuštěný v zemi jsem vymyslel jako nejmenší Priessnitzovy lázně. Voda má sedm stupňů. Lidé tady ponoří nohy až po kolena a nechají ponořené tak dlouho, až se vymrazí, pak se osuší, zacvičí…, a to je vlastně princip priessnitzových lázní.
Pěšinka, protkaná mostky a dřevěnými přechody návštěvníky bezpečně provede celým bažinatým územím. Chodit mimo se nedoporučuje, bažiny jsou všude kolem a některá místa jsou opravdu nebezpečná. “Spadly tu jednou někde holky a volaly o pomoc, slyšel jsem je a vytáhl, ale gumáky už zůstaly někde uvnitř,” vypráví s úsměvem Sonnek.
“V době ledové, kdy začal ledovec roztávat, zadržel vodu písek a nepropustné břidlicové podloží. Písek, který je ve vrstvě až 30 metrů vodu zadržuje a pokud zaprší, voda vyvěrá několik prameny, někde je rezavá, to prozrazuje, že je to písek s velkým množstvím železa,” vysvětluje přítomnost vody Jiří Sonnek.
S jeho vysvětlením souhlasí i odborníci ze Slezského zemského muzea.
Nejedna zajímavost je i na pozemku pana Sonnka. Například turistický rozcestník..., jeho každá šipka vede do jiné hospody v okolí. Letos má badatel v plánu znovu zprovoznit nejmenší Priessnitzovy lázně. V Hlučínských bažinách je zastupuje sud s ledovou vodou.
