Čerti, vodníci, princezny, víly i strašidla obsadili malou suterénní pracovnu Zdeňka Petříka. Všechny tyto figurky vytvořil jeho otec Stanislav, který si loutkové divadlo zamiloval. Za války pomáhal amatérům jako technik. Později se sám pustil do výroby loutek i kulis.
Ke koze přibyly časem desítky dalších loutek. Stanislav Petřík si ke každé vytvářel podrobnou dokumentaci. Předlohami pro strašidýlka Šklebeďoura a Bručelína se mu dokonce staly jeho vlastní děti. Syn Zdeněk načichl divadlem od malička. Jednu dobu o studiu loutkoherectví dokonce uvažoval: „Já jsem vlastně dlouho hrál. Ale potom jsem dělal výšku a na loutky mi nezbyl čas. A vrátil jsem se k tomu až na staré roky, jako k rodinnému pokladu,“ usmívá se vedle svých loutek jejich majitel.
Zdeněk Petřík se nakonec stal eletrikářem, ovšem s loutkami tráví rád čas pořád. I když dnes je spíš opravuje – připevní třeba ulomenou ručku, přidá nové drátky nebo natře oprýskaná místa osm desetiletí starých figurek. Stojí o to, aby jeho sbírka dělala radost také ostatním, a tak loutky i s kulisami zapůjčuje na výstavy.
Zdeněk Petřík před časem sepsal paměti svého otce. Nyní připravuje jejich reedici. A aby toho nebylo málo, chtěl by skromné prostory své pracovny přetvořit na soukromé muzeum a vystavit zde své poklady.
