Trestní zákoník dovoluje potrestat úmyslné šíření vážných nakažlivých nemocí, ale i nedbalostní rozšiřování. Tedy to, kdy lidé neberou vážně předpisy na ochranu veřejného zdraví. Tresty jsou tím tvrdší, čím fatálnější je dopad takového konání. „Nejvyšší tresty jsou za smrt nejméně dvou lidí. Vyšší trestní sazba čeká i na toho, kdo šířením nemoci porušil nějakou povinností vyplývající z jeho zaměstnání, postavení nebo funkce,“ upozorňuje právnička Petra Gříbková za analytiky práva Atlas Consulting, kteří uskutečnili bleskovou analýzu českých judikátů (platných rozsudků, potvrzených vyššími soudy).
O tom, že se soudy umí s takovými případy vypořádat, svědčí dvě desítky pravomocně odsouzených případů, kdy šlo o šíření různých typů žloutenky a HIV. Koronavirus má nyní podle práva stejnou nebezpečnost (podobně jako tyfus, ebola, SARS, pohlavní nemoci, úplavice, salmonela, tuberkulóza a další závažné nemoci). „Není vůbec podstatné, zda k nakažení další osoby dojde, protože trestné je již jen to, že pachatel zvýší nebezpečí rozšíření nakažlivé nemoci,“ vysvětluje Gříbková. Přesně za toto podle ní Nejvyšší soud odsoudil na 3 a půl roku muže, který věděl o své HIV pozitivitě a přitom měl nechráněný anální sex s 12 muži. Jiný pachatel, který vědomě nakazil HIV dva nezletilé chlapce a ohrozil minimálně dalších 20 lidí, dostal trest odnětí svobody dokonce na 11 a půl roku.
Podle analytiků práva máme v ČR dostatek odsouzených případům na to, aby bylo naprosto jasné, že soudy trestají už samotné zvýšení nebezpečí přenosu nakažlivé nemoci. „Nechceme občany děsit, ale soudní praxe o tom mluví nekompromisně. Pokud si někdo myslí, že ujde pozornosti, protože koronavirus už tu je, mýlí se. Zákon zná pojem rozšíření nakažlivé nemoci - zvýšení nebezpečí jejího výskytu v místech, kde se již vyskytuje v epidemické podobě,“ dodává Gříbková s tím, že všechny odsouzené případy jsou vždy určitým vzorem pro aktuální rozhodování soudů.
