Žít v těchto dnech bez střechy nad hlavou není vůbec jednoduché. Není to už dobrodružství, ale doslova boj o přežití.
Pavel, bezdomovec: "Někde na lavičkách, na okresním úřadě se ohřívat přes den, hospodě, v hernách u Vietnamců, ti mají otevřeno pořád, ale je to těžkej život, hodně těžkej."
Azylový dům Betel je teď naplněný do posledního místečka. Někteří bezdomovci tak skutečně nemají ekam se uchýlit.
Pavel, bezdomovec: "Není tam za prvé místo. Já su na živnosti, teď su bez práce zrovna a tam ubytují jenom toho. Kdo má vyřízený všechny papíry a je strašně běhání kolem toho a kór tady Bruntále."
V silných mrazech, jako jsou teď, kdy jde mnohdy opravdu o život, ale lidé bez pomoci nezůstanou.
Jan Savický, vedoucí, Azylový dům Betel: "V případě nouze jsou naši pracovníci instruovaní, aby poskytli takzvanou teplou židli na přečkání noci, nejhorších mrazů. My jsme azylový dům na dlouhodobější pobyt. Přijdou k nám párkrát za týden, teď je to tak deset lidí, kteří přijdou poprosit o vykoupání a my jim umožňujeme celkovou hygienu těla podle jejich potřeby."
Mnozí bezdomovci žili venku na ulici několik let, než se jim podařilo najít nějaké ubytování.
Jan, klient azylového domu: "Já jsem byl přes zimu venku čtyři roky. To už je delší dobu, skončila fabrika, zkrachovala a já jsem bydlel po nádražích. Já jsem leden, únor, březen byl venku pod dekama.To byly mínus pětatřicítky. Já jsem dostal od známých čaj, jídlo, měl jsem tam prošívaný deky a spacáky a přežil jsem. Abyste přežil venku v těch letech kolem šedesátky, tak především přes léto se otužovat, kvalitní stravování a teplé oblečení."
Někteří bezdomovci si svůj způsob života sami zvolili. Jsou však mezi nimi i tací, kteří se dostali na ulici jenom souhrou nešťastných okolností, měli prostě v životě smůlu. Poznatky sociálních pracovníků to jednoznačně potvrzují.
