Celý Libušín sestává z několika částí. Tou vůbec nejstarší byl srub sloužící jako útulna. Právě k ní architekt Dušan Jurkovič na konci 19. století navrhl jídelnu. Později přibyla ještě Parmova přístavba a kuchyně. V zadní části se nachází ještě Pustevenka v podobě malé koliby.
Soubor několika historických staveb si lidé vybavují především jako turistickou jídelnu a malbami na stěnách a stropech. Nově je v jídelně zavěšený velký lustr a náročnou opravou prošla i kachlová kamna.
Pokud si však lidé pamatují podobu, jakou měl zhruba od 60. let minulého století, musí se smířit s některými odlišnostmi. Ty se týkají především barevného vyvedení historické památky, a to jak venkovní podoby, tak maleb zdobících vnitřní prostory.
Kateřina Krhánková, restaurátorka: “V 60. letech tady proběhla velká rekonstrukce a ty malby se změnily. Byly provedeny jinou technologií, byly třeba prohozeny figury, byly i jinak rozměrově. Koncepce té naší obnovy byla se navrátit k tomu původnímu stavu, kdy malby prováděl akademický malíř Karel Štapfer a k některým malbám poskytl kresby Mikoláš Aleš. A některé malby pravděpodobně namaloval sám architekt Jurkovič. Pro nás bylo zásadní zjistit co nejvíce podkladů, jak ty malby mohly vypadat, protože se dochovaly černobílé fotografie, z kterých můžeme ze zkušeností odvodit nějaké jako intenzity a tóny, ale naštěstí v těch 60. letech byl sejmut transfer, to znamená, že část omítky s malbou byla sňata a byla uložena na panelu v depozitáři vsetínského muzea. Takže tam my jsme mohli si odebrat ty vzorky a prostudovat si to, ofotit si to v různých světlech a zjistit tu původní intenzitu, i když už trošku poškozenou, protože to bylo už vlastně tady dlouho, bylo to několikrát upravené, ale tu základní barevnost jsme z toho transferu mohli vyhodit. Plus, ještě jedna věc nám pomohla, protože kresby tady přímo pro Libušín Mikoláše Alše se taky dochovaly a jsou vybarvené. On sám je udělal černobílé úhlem, ale při té realizaci je malíř Štapfer je na žádost Jurkoviče vybarvil, aby si mohli představit, jak je pojme barevně.”
S mnoha problémy se při obnově vyhořelého Libušína museli vypořádat také projektanti.
Jaroslav Svěrek, architekt: “Zásadní problém byl v tom, že jsme o tomto objektu moc nevěděli a bylo poměrně málo podkladů. De facto se projektovalo podle fotografií, které nám zůstaly jak historických, tak z 80. a 90. let, a vlastně z toho, co zbylo po požáru. Čili, to bylo první, s čím jsme začali, že jsme si oměřili důkladně všechny detaily, všechno co se z toho požářiště dalo vytáhnout. Pak jsme se snažili pochopit, jak to ten Dušan Jurkovič vlastně myslel. Nějak se do něj vcítit, abychom vůbec byli schopní, protože spousta věcí spousta věcí nebyla na fotce zachycená. Máme desítky fotek z čela, zepředu, ale žádnou zezadu. Takže spoustu věcí jsme si museli domýšlet, snažili jsme se analogicky vlastně, podle toho, co jsme našli tady, nebo někde jinde, nebo na Maměnce, která je velmi podobná, To jsou věci, které byly vlastně na tom počátku a pak jsme se snažili do toho napasovat moderní technologie, které tady nikdy nebyly a které vlastně by neměly být ani moc vidět.”
Podmínkou obnovy Libušína bylo zajištění požární ochrany. Od komína by už požár vniknout neměl, protože objekt nově vytápějí tepelná čerpadla.
Milan Gesierich, technický náměstek Národního muzea v přírodě: “Jsou tady navržené 3 technologie. Jedna je vodní pod tlakem, druhá je vysokotlaký suchovod a třetí je plynová. To je vlastně hašení v této nejcennější části Libušína. Jsou tady barevné výmalby, aby nedošlo ke zkrápění a zničení výmalby interiéru. Tady šlo o to, že to bylo strašně složité technologicky, protože tady je roubení a my jsme museli zabránit úniku toho plynu. To znamená, že jsme museli dát na roubení speciální fólii a teď jsme se potýkali s těmi vymalbami. Navrhli jsme speciální technologii, že kdy ty výmalby jsou kluzných stěnách, takže jsou dva kónické hranoly proti sobě a ty výmalby vlastně by neměly praskat, protože stavba si bude sama dosedat ta výmalba zůstane volná. Takže nedojde k tomu praskání. Takže toto byl strašně složitý problém vlastně natáhnout tu fólii na to roubení a vlastně když tu naběhne ten plyn, tak by měl po dobu 10 minut zůstat pod tlakem, aby došlo k hašení požáru. Ale hasí se plynem tato část, tedy samotná jídelna, plus technologie v Pustevence.
Technologie hašení plynem má svůj přesně daný režim.
Milan Gesierich, technický náměstek Národního muzea v přírodě: “Do 90 vteřin musí návštěvníci jídelnu opustit. Pak se automaticky zavřou dveře a po dobu 90 vteřin se nejdříve otevře a následně uzavře velké okno. To je nutné proto, aby při vpuštění plynu nedošlo přetlakem k poškození skel oken. Okno se následně uzavře a hermeticky bude utěsněný celý objekt. Plyn by měl bránit hoření po dobu nejméně 10 minut, což by mělo stačit na uhašení požáru.”
První měsíce bude Libušín lidem sloužit jako muzeum s komentovanými prohlídkami.
Jindřich Ondruš, generální ředitel Národního muzea v přírodě: “V průběhu srpna tady bude prohlídkový režim. V průběhu září už si tady bude nový nájemce dělat režim zkušební. Nejpozději od 1. října se tady bude už vařit a bude tady veškerý komfort a režim pro návštěvníky a turisty.”
